5. neděle velikonoční A 2017

1. ČTENÍ Sk 6,1-7

Čtení ze Skutků apoštolů. 

V těch dnech, když počet učedníků rostl, začali helénisté projevovat proti Hebrejům nespokojenost, že prý jejich vdovy jsou při každodenním podělování zanedbávány. Dvanáct (apoštolů) proto svolalo veškeré množství učedníků a řekli: "Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. Proto, bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti, a my je ustanovíme pro tento úkol. My však se chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova."
   Ten návrh se zalíbil celému shromáždění. Vyvolili tedy Štěpána, muže plného víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikanora, Timona, Parmena a Mikuláše, proselytu z Antiochie. Postavili je před apoštoly, a oni na ně za modlitby vložili ruce. Boží slovo se šířilo stále více a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také velké množství kněží poslechlo a přijalo víru.




Žl 33(32),1-2.4-5.18-19 Odp.: 22a 

Odp.: Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství. nebo: Aleluja.

Radujte se, spravedliví, z Hospodina, sluší se, aby ho dobří chválili. Citerou oslavujte Hospodina, hrajte mu na desetistrunné harfě.
Odp.
Neboť Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, země je plná Hospodinovy milosti.
Odp.
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.
Odp.


2. ČTENÍ 1Pt 2,4-9 

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra. 

Milovaní! Přistupujte k Pánu, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které z podnětu Ducha přináší oběti Bohu příjemné skrze Ježíše Krista. V Písmě o tom stojí: 'Hle, kladu na Sión kámen vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán.' Vám tedy, protože věříte, přináší čest, ale těm, kdo nevěří, je to 'kámen, který lidé při stavbě odhodili, ale právě on se stal kvádrem nárožním, kamenem, na který se naráží, balvanem, přes který se klopýtá'. Narážejí na něj, protože odmítli přijmout víru. K tomu také byli určeni. Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu.


EVANGELIUM Jan 14,1-12

Slova svatého evangelia podle Jana. 

      Ježíš řekl svým učedníkům: "Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám to. Odcházím vám připravit místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte."
      Tomáš mu řekl: "Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?"
      Ježíš mu odpověděl: "Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho:" Filip mu řekl: "Pane, ukaž nám Otce - a to nám stačí." Ježíš mu odpověděl: "Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: 'Ukaž nám Otce'? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky.
      Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat,protože já odcházím k Otci."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Poselství dnešního evangelia je celkem jednoduché. Jak poznáme, jaký je Bůh Otec? Když se díváme na Pána Ježíše. Přesně to nám v evangeliu říká. A můžeme mu to věřit? Ano, protože víme o tom, že Pán Ježíš potvrdil to, co říkal, mocnými skutky.

Milí bratři a sestry,

Texty dnešního Božího slova nás mohou - již s výhledem na blížící se slavnost Seslání Ducha svatého -inspirovat k úvahám o společenství církve a o roli, kterou v něm mají jednotliví křesťané.

Ve druhém čtení přirovnává apoštol Petr Ježíše k živému kameni, ke kterému člověk musí zaujmout postoj. Jedna z možností je tento kámen odvrhnout jako nepotřebný; ale i tak - říká Petr - se o něj bude stále zakopávat a narážet na něho; člověk bude s osobou Ježíše konfrontován stále a stále jí bude provokován, i když ji odmítne. Petr vyzývá ke druhé možnosti: je třeba Ježíše přijmout, přistoupit k němu, a stát se sami živými kameny pro duchovní chrám, založený na něm jako na základním kameni. Je to jiný symbol téže skutečnosti, kterou svatý Pavel nazývá tělem, s Kristem jako s hlavou. Věřící, spojení pouty lásky s Ježíšem, jsou stejnými pouty lásky spojeni se sebou navzájem a dohromady tvoří jednotu, společenství, které je tělem Kristovým a chrámem Ducha svatého, společenství, kde přebývá Bůh.

První čtení o volbě sedmi jáhnů je ukázkou konkrétního fungování takového společenství. Vidíme v něm, co prakticky znamená být kameny chrámu -  nebo v Pavlově pojetí orgány těla. Každý je nějak důležitý, každý má nějaký úkol a poslání, každý svoje vlastní a neopakovatelné – což je vyjádřeno tím, že každý z jáhnů je jmenován vlastním jménem. Všichni jsou však plni víry a Ducha svatého, a všichni své dary užívají pro dobro celku, tam, kde je třeba.

V evangeliu zase slyšíme Ježíšův výrok o Otcově domě, ve kterém je mnoho příbytků. A to nám může připomenout, že spojení jednotlivých křesťanů v těle církve naprosto neznamená rozpuštění identity jeho jednotlivých členů. Cílem je dosažení jednoty, ale naprosto ne uniformity, tak aby jeden kámen ve stavbě chrámu byl naprosto stejný jako ty ostatní. Různost osob je pro společenství darem a bohatstvím.

Na základě dnešního Božího slova si tedy můžeme více uvědomit svou sounáležitost, to, jak jsme v Kristu tajemně spojeni se sebou navzájem. Je to velmi důležité, protože žijeme v atmosféře vyhroceného individualismu a soutěživosti.  Můžeme mít svobodu nikomu nic nezávidět, přát druhým úspěch a štěstí, a to i tehdy, když se nám samotným až tolik nedaří. Naopak, pokud se nám daří celkem slušně, můžeme mít svobodu nesoudit ty, kteří jsou na tom výrazně hůře, a neříkat si, že si za to mohou sami. Můžeme mít svobodu přijímat druhého v jeho jinakosti a nechtít, aby se změnit k mému obrazu. A můžeme mít také svobodu konkrétně a smysluplně se nasadit pro dobro druhých, pro ně samotné, bez kalkulací, co že z toho budu mít sám. Dobro druhého je i moje dobro, protože jsme spolu v Kristu spojeni.