30. neděle v mezidobí C 2016

 1. ČTENÍ Sir 35,15b-17.20-22a (řec. 12-14.16-18) 

      Čtení z knihy Sirachovcovy. 

   Protože Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu.
Není na straně proti chudákovi a vyslyší modlitbu utištěného. Nepohrdne sirotkovou prosbou ani vdovou, když vylévá svou stížnost. Tíseň utlačeného se skončí, křik ubohého se utiší.
   Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde. Nevzdálí se, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivě a neobnoví právo.


Žl 34 (33),2-3.17-18.19+23 Odp.: 7a
Odp.: Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel.

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.
Odp.
Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo, aby vyhladil ze země vzpomínku na ně. Spravedliví volali, a Hospodin slyšel, vysvobodil je z každé jejich tísně.
Odp.
Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuje. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, nebudou pykat, kdo se k němu utíkají.
Odp.


2. ČTENÍ 2 Tim 4,6-8.16-18

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.
Milovaný!
Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod.
   Při mé první obhajobě nikdo se mě nezastal, všichni mě opustili. Kéž je jim to odpuštěno! Avšak Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy.
   Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen.


EVANGELIUM Lk 18,9-14

Slova svátého evangelia podle Lukáše.
   Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: "Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník.
   Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.' Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 'Bože, bud' milostiv mně hříšnému.'
   Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry, 

dnešní tři čtení nám staví před oči tři životní situace lidské krajní nouze; každá z nich je přitom trochu odlišná. V prvním čtení jde o situaci člověka ekonomicky a sociálně vyloučeného, situaci popsanou slovy chudák, sirotek a vdova. Druhá je situace svatého Pavla, který jde vstříc smrti, a který, jak píše ‚byl opuštěn všemi, mimo Pána, který při něm věrně stojí‘. A třetí je situace celníka, který je, řekli bychom, chudý v morálním smyslu, neboť způsob jeho života je z podstaty hříšný.

Tyto tři situace mají jedno společné - nemají lidské východisko, jsou to slepé uličky života, ze kterých není jiného úniku, nežli úpěnlivé volání k Bohu. A zamyslíme-li se nad nimi blíže, pak je svým způsobem ona třetí – ta celníkova – nejbezvýchodnější, neboť se může cítit opuštěn nejen od lidí, ale i od  Hospodina samotného. Chudý, sirotek a vdova z prvního čtení mají při svém zoufalém volání k Bohu alespoň jistotu, že Bůh je jim blízko – Boží blízkost a přízeň vůči anawim, starozákonním chudým, je jedním z ústředních témat Starého Zákona. I svatý Pavel ví, že ho po smrti čeká ‚věnec spravedlnosti, neboť dobrý boj bojoval a víru zachoval‘. Ví jistě, že ten, jemuž celý život s takovým nasazením sloužil, mu vyjde vstříc a vezme ho k sobě. Je sice zcela opuštěn lidmi, ale nikoli Pánem. Celník z Ježíšova podobenství si však musí připadat opuštěný a prokletý jak lidmi, tak Bohem.   Podle všech měřítek Mojžíšova Zákona je od Boha vzdálen, neboť je permanentně kulticky nečistý. Vyhledal jsem si v jednom teologickém slovníku heslo celník a dočetl jsem se tam, že vybírání daně - ať už to bylo pro Římany či pro někoho jiného - bylo v Ježíšově době kladeno na stejnou úroveň s přísně zapovězenou modloslužbou a že každý, kdo by s celníkem třeba jen seděl u stolu, se rituálně znečistil. Celníci byli tedy v tomto smyslu na tom stejně jako malomocní.

Celníkova modlitba, a snad i jeho přítomnost v chrámu, je vlastně paradoxní úkon - podle všeho, co musel vědět ze Starého Zákona, byla jeho modlitba modlitbou nečistých rtů, a jako taková nemohla tedy být absolutně vyslyšena. On se ale přesto modlí, protože nemá jiné východisko. Jeho nouze v něm musela vykřesat jiskřičku naděje, že Hospodin se i tak přece jen může smilovat, že je snad nějak milosrdnější, než ho popisují svatá Písma. A Ježíš na konci svého podobenství tuto celníkovu intuici potvrzuje - vlastně ho vyprávěl proto, aby toto nečekané Boží milosrdenství vyšlo najevo, jako je tomu na mnoha jiných místech u Lukáše.  

Svatý otec František stejnou pravdu vyjádřil při kázání o velikonoční vigilii v roce 2013. Neexistují situace, říká, které by Bůh nemohl změnit, a není hřích, který by nemohl odpustit, pokud se mu otevřeme. Ze všeho existuje u Boha východisko, všechno je řešitelné. Jedinou a postačující podmínkou je jen to, abychom se mu opravdu zcela a bezvýhradně otevřeli - se vším, co je v naší situaci bezvýchodné, se vším, co je v nás zlé a neuspořádané.  

Často se za některé věci stydíme tak hluboce, nebo jsme na ně už tak rezignovali, že máme pocit, že s tímhle přece nemůžeme Pána obtěžovat. Jenže kdyby takto přemýšlel náš celník, nikdy by si nemohl troufnout ani přijít do chrámu. Pak by nám nezbylo než si naše temnoty nechat pro sebe, a tak se jimi nechat postupně pohltit a zničit. Ježíš vzal na sebe naše lidství se vším všudy, a nic lidského mu není cizí - bere na sebe náš hřích, bolest a smrt, aby je zničil, a bere na sebe naše lidství, aby je obnovil a posvětil. Nebojme se mu tedy zcela odevzdat se vším, co jsme a co máme, i s tím těžkým a bezvýchodným. Je to jediný správný způsob, jak začít náš život měnit k lepšímu, jak začít přecházet ze smrti k životu.