22. neděle v mezidobí C 2016    

                   1. ČTENÍ Sir 3,19-21.30-31(řec.17-18.20.28-29) 

Čtení z knihy Sirachovcovy.
   Synu, dělej své práce v skromnosti, a budeš milován bohumilými lidmi. Čím jsi větší, tím. víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána, je slaven pokornými lidmi.
   Pro ránu domýšlivce není uzdravení, neboť se v něm uchytilo ošklivé býlí. Rozumné srdce chápe poučné výroky, moudrý člověk touží po pozorných posluchačích.


Žl 68(67),4-5ac.6-7ab.10-11 

Odp.: Bože, ve své dobrotě ses postaral o chudáka.

Spravedliví se radují, jásají před Bohem a veselí se v radosti. Zpívejte Bohu, velebte jeho jméno, jeho jméno je Hospodin.
Odp.
Otec sirotků, ochránce vdov je Bůh ve svém svatém příbytku. Bůh zjednává opuštěným domov, vězně vyvádí k šťastnému životu.
Odp.
Seslal jsi hojný déšť, Bože, na své dědictví, vzkřísils je, když zemdlelo. Usadilo se v něm tvoje stádce, ve své dobrotě ses postaral o chudáka, Bože!
Odp.


2. ČTENÍ Žd 12,18-19.22-24a

Čtení z listu Židům.
Bratři!
   Nepřistoupili jste k hmotné hoře, z které šlehal oheň a která byla zahalena mračnou temnotou a bouří, a při tom za zvuku trouby byly prohlášeny předpisy. Když to všechno Izraelité slyšeli, zdráhali se poslouchat a prosili, aby (Bůh) už k nim nemluvil.
   Vy však jste přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke vznešenému shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi; (přistoupili jste) k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy.


EVANGELIUM Lk 14,1.7-14

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
   Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor.
   On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: "Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: 'Uvolni mu místo!' Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo.
   Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: 'Příteli, pojď si sednout dopředu!' To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."
   Svému hostiteli pak řekl: "Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé.
   A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých." 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Dnešní liturgické texty hovoří o pokoře, o umenšování sebe sama a přenechávání předních míst jiným.  A my se můžeme oprávněně tázat, zda je něco takového vůbec možné v dnešní době žít, když se od nás všude vyžaduje zdravé sebevědomí, schopnost obstát v konkurenci a umět prosadit sama sebe. Není nakonec taková pokora škodlivá, nestanou se z nás ušlápnutí a neprůbojní jedinci, které ti silnější bez milosti převálcují?

V dnešním Božím slově ale vystupuje do popředí jedna důležitá souvislost. Pokora má svůj poslední smysl ve vztahu člověka k Bohu; bez něj by byla maximálně projevem čistě lidského altruismu, který dává uctivě přednost druhému před sebou. To jistě samo o sobě není málo, ale teprve ve vztahu k Bohu získává tato ctnost svou sílu a stává se něčím, co opravdu vede k životu v plnosti.   

Ježíš říká uprostřed dnešního evangelia ona známá slova o tom, že kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. Ono ‚bude‘ je typické pasivum divinum, které znamená Bůh ho povýší. Pokorný postoj člověka, který si nesedá dopředu, zároveň znamená očekávání obdarování. Posazení se na poslední místo získává smysl skrze pozvání toho, který pořádá hostinu : Příteli, pojď si sednout dopředu‘. Kdo je pokorný, otevírá se Božímu obdarování; je schopen přijmout dary mnohem větší, než si dokážeme představit, a tím méně sami pořídit. Velmi jasně je tato skutečnost patrná v Mariině Magnificat: Marii budou slavit všechna pokolení, neboť Hospodin na ni, svou nepatrnou služebnici, shlédl, a učinil jí veliké věci.

Ve druhém čtení z listu Židům se mimo jiné říká, kam pokora a schopnost nechat se obdarovat zjednává přístup: do nebeského Jeruzaléma, do shromáždění andělů a svatých, do společenství s Nejsvětější Trojicí. Kdo je pokorný a nechá se Bohem obdarovat, získá největší možný dar: Bůh mu dává sám sebe, své společenství.

Takto také můžeme pochopit podstatu opaku pokory, pýchy - ta je vlastně pocitem, že si stačím sám a že nic od nikoho nepotřebuji, protože jsem úspěšný, dospělý a nezávislý. Bůh nás touží obdarovat, neboť podstatou jeho Bytí je Láska, která se dává-avšak ctí naši svobodu, a když se nechceme nechat obdarovat, ať už z jakéhokoli důvodu, je proti tomu bezmocný, neboť násilím své dary nevnucuje.  Jenomže pak zůstáváme odkázáni sami na sebe - a velmi dobře víme, že ty nejpodstatnější hodnoty života si sami darovat nemůžeme: opravdovou schopnost milovat, smysluplnost života, nepodmíněnou útěchu v utrpení, nemluvě o věčné spáse jako  celkovém vyústění a završení celého našeho pozemského bytí. Toto vše jsou skutečnosti, které nám může darovat jen Bůh, a my je nemůžeme než s pokorou přijmout a s láskou za ně být vděčni.