Svátek Křtu Páně 2016

1. ČTENÍ Iz 55, 1-11
Pojďte k vodě; poslouchejte, a naplní vás nový život!

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
Toto praví Hospodin:
   "Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez peněz, pojďte, zásobte se a jezte bez peněz a zdarma víno a mléko!
   Proč vydávat peníze za to, co není chléb, svůj výdělek za to, co nesytí? Slyšte mě a budete hodovat, vychutnávat tučná jídla!
   Nakloňte ucho své a pojďte ke mně! Poslouchejte a naplní vás nový život! Sjednám s vámi věčnou smlouvu na věrných slibech daných Davidovi. Jeho jsem národům ustanovil zákonodárcem, knížetem a vládcem kmenů.
   Přivoláš národy, které neznáš, a národy, které tě neznaly, přiběhnou k tobě kvůli Hospodinu, tvému Bohu, kvůli Svatému Izraele, který tě oslavil. Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko!
   Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať změní své smýšlení; ať se obrátí k Hospodinu, a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští. Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému - praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho chování, mé myšlení od myšlení vašeho.
   Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst:
   nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal."


Iz 12, 2-3. 4 bcd. 5-6 Odp.: 3
Odp.: S radostí budete vážit vodu z pramenů spásy.

Bůh je má spása! Bez obavy mohu doufat. Hospodin je má síla a statečnost, stal se mou spásou. S radostí budete vážit vodu z pramenů spásy.
Odp.
Oslavujte Hospodina, vzývejte jeho jméno! Hlásejte mezi národy jeho díla, zvěstujte vznešenost jeho jména!
Odp.
Zpívejte Hospodinu, neboť učinil velkolepé věci, ať je to známo po celé zemi! Plesejte a jásejte, obyvatelé Siónu, neboť nad vámi vládne Svatý Izraele.
Odp.


2. ČTENÍ 1 Jan 5, 1-9
Duch, voda a krev.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.
Milovaní!
   Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje otce, miluje i toho, komu on dal život. Podle toho můžeme poznat, že milujeme Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání.
   Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?
   Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda. Jsou tři svědkové: Duch, voda a krev, a ti tři jsou zajedno.
   Když přijímáme svědectví lidské, tím větší platnost má svědectví Boží. To je totiž svědectví Boží, které Bůh vydal o svém Synu.


Evangelium Mk 1,6b-11
Slova svatého evangelia podle Marka.
    Jan kázal: “Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.” V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a dal se od Jana pokřtít v Jordáně. Hned jak vystupoval z vody, spatřil, že se nebe rozevřelo a že se z něho snáší Duch jako holubice. A z nebe se ozval hlas: “Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!”

Milí bratři a sestry,

Ačkoli Ježíšův křest, který si dnes připomínáme, je křtem Janovým, přece v evangeliu vyvstává jeden podstatný prvek i našeho křtu, křtu v Krista, ve jménu Otce a Syna a Ducha svatého, kterým Vzkříšený posílá křtít své učedníky.

Jsme-li pokřtěni v Krista, pak onen hlas z nebe Ty jsi můj milovaný syn/dcera, v Tobě mám zalíbení platí zcela konkrétně a osobně pro každého z nás. Jednak již tím, že jsme se narodili jako lidé, protože Ježíš na sebe naše lidství vzal, a pak specificky křtem, kdy se s Ježíšem spojujeme, stáváme se s ním jedním tělem, a každý jednotlivý pokřtěný je tedy milován Otcem stejnou láskou jako Ježíš.

Může se zdát, že to není až tak nosné téma pro nedělní kázání,  vždyť to všichni velmi dobře víme a těžko k tomu co dodávat. Nicméně mám dojem, že je tuto skutečnost nutné si připomínat stále znovu a znovu, zvláště v současné době.

Otevřeně či podprahově je nám neustále opakováno, že úctu a lásku za strany druhých lidí je nutné si zasloužit. Jeden mladý švýcarský jezuita měl na svých webových stránkách citát, že dnešní vyspělá společnost toleruje všechno, jen ne neúspěch. Optimální pro to, aby si člověk zasloužil obdiv a úctu a zájem druhých, je být mladý, krásný, inteligentní, bohatý a v něčem vynikat, nebo být jinak zajímavý, a samozřejmě být schopen to všechno mediálně sdělit co největšímu počtu lidí. Kdo je chudý, nehezký, neúspěšný a nebylo mu dáno až tolik inteligence, jako by ani neexistoval. Samozřejmě je to celé kolosální iluze - velmi dobře ji vystihuje jeden starý vtip od Vladimíra Renčína, kdy před obrovským plakátem s nápisem Chcete být milionářem? stojí dva muži a jeden nahlas přemýšlí ‚Když budeme všichni milionářema, kdo bude sázet brambory?‘

Prakticky však čím dál víc lidí trpí hroznou úzkostí z toho, že až jednou nebudou mladí, krásní, schopní a úspěšní, zůstanou sami a bez pomoci, protože už nikoho nebudou zajímat, včetně členů vlastní rodiny.  Nechci být přehnaný pesimista, ale mám pocit, že právě tato existenciální úzkost se stává v naší vyspělé společnosti jedním ze základních životních pocitů, podobně jako jí byla u primitivních kultur úzkost z nevypočitatelné přírody nebo u středověkého člověka úzkost z válek, hladomoru a infekčních chorob, často vnímaných jako Boží tresty za hříchy. A zřejmě právě tato úzkost, nikoli radost z práce nebo jiný dobrý motiv, je motorem, který mnoho lidí dohání k workoholismu a nemilosrdně ostrým loktům.

Otcův hlas z nebe nás může této destruktivní úzkosti zbavit, protože je to základní a nejhlubší skutečnost, která dává základ a smysl našemu životu.  Ty jsi můj milovaný syn/dcera, v tobě mám zalíbení, platí bez podmínek, nezávisí na věku, výkonu, úspěších nebo inteligenci, ba ani na míře naší ctnosti, kvalitě modliteb či frekvenci návštěv kostela. Vědomí této lásky je jakoby pevným dnem ve chvíli, kdy se člověku všechno hroutí a on se topí v černé bažině svých neúspěchů, nemocí a slabostí, kdy už nemůže vůbec nic, kdy si připadá beznadějně sám nebo kdy je na prahu smrti. V tomto smyslu je poslední věta dnešního evangelia radostnou zprávou v nejhlubším slova smyslu.