sobota 16. ledna 2016

2. neděle v mezidobí  2016
                                                                                                                   


         1. ČTENÍ Iz 62,1-5

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
    Kvůli Siónu neumlknu, kvůli Jeruzalému neutichnu, dokud jeho právo nevzejde jak světlo, dokud se jeho spása nerozhoří jak pochodeň. Tu národy uvidí tvé právo a všichni králové tvou slávu. Obdaří tě novým jménem, které určí Hospodinova ústa.
    Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce, královskou čelenkou v dlani svého Boha.
    Nebudeš se již nazývat "Opuštěná" a tvá zem "Osamělá". Tvým jménem bude "Mé zalíbení je v ní" a jméno tvé země "V manželství daná", neboť si v tobě zalíbil Hospodin a tvá země dostane muže.
    Jako se jinoch snoubí s pannou, tak se s tebou zasnoubí tvoji synové. Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh potěší z tebe.


Žl 96 (95),1-2a.2b-3.7-8a.9-10ac Odp.: 3
Odp.: Vypravujte mezi všemi národy o Hospodinových divech.

Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívejte Hospodinu, všechny země! Zpívejte Hospodinu, velebte jeho jméno!
Odp.
Rozhlašujte den po dni jeho spásu! Vypravujte mezi pohany o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech.
Odp.
Vzdejte Hospodinu, rodiny národů, vzdejte Hospodinu slávu a moc, vzdejte Hospodinu slávu, hodnou jeho jména.
Odp.
V posvátném rouchu klaňte se Hospodinu! Třeste se před ním, všechny země! Hlásejte mezi pohany: Hospodin kraluje, národy řídí podle práva.
Odp.


2. ČTENÍ 1Kor 12,4-11

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
    Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí.
    Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. Jednomu totiž Duch dává dar moudrosti, jinému zase tentýž Duch poskytuje poznání, jinému se opět dostává od téhož Ducha víry, jiný zase má od téhož Ducha dar uzdravovat, jiný konat zázračné skutky, jiný promlouvat pod vlivem vnuknutí, jinému zase je dáno, aby dovedl rozeznávat, jakým duchem se co nese, jiný může mluvit rozličnými (neznámými) jazyky a jiný zase má dar, aby uměl vykládat, co tím jazykem bylo řečeno.
    To všechno působí jeden a týž Duch. On vhodně přiděluje každému zvlášť, jak chce.


EVANGELIUM Jan 2,1-12

Slova svatého evangelia podle Jana.
    Byla svatba v galilejské Káně a byla tam Ježíšova matka. Na tu svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci.
    Došlo víno, a proto řekla matka Ježíšovi: "Už nemají víno." Ježíš jí odpověděl: "Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina." jeho matka řekla služebníkům: "Udělejte všechno, co vám řekne."
    Stálo tam šest kamenných džbánů na vodu, určených k očišťování předepsanému u židů, a každý džbán byl na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: "Naplňte džbány vodou!" Naplnili je až po okraj. A nařídil jim: "Teď naberte a doneste správci svatby!"
    Donesli, a jakmile správce svatby okusil vodu proměněnou ve víno - nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří načerpali vodu, to věděli - zavolal si ženicha a řekl mu: "Každý člověk předkládá nejdříve dobré víno, a teprve až se hosté podnapijí, víno horší; ale ty jsi uchoval dobré víno až do této chvíle."
    To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili. Potom se odebral se svou matkou, se svými příbuznými a učedníky do Kafarnaa a zdrželi se tam jen několik dní.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Milí bratři a sestry,

Dnešními liturgickými texty prostupuje téma vztahu Boha se svým lidem, vztahu, který je snoubenecký. První čtení je z konce knihy proroka Izajáše, kde se utěšuje lid Izraele. Ten předtím v babylónském zajetí zakusil drama vzdálenosti od Hospodina, a nyní je ponížený a nešťastný. Byl už dostatečně poučen, zakusil si svoje, a nyní mu Bůh ústy proroka znovu oznamuje svoji věrnost a dává mu zaslíbení, že si jej sám očistí a zkrášlí a bude se z něho radovat jako z nevěsty ženich. Lid Izraele je zde oslovován jako Siónská dcera, v ženském rodě, aby byl onen snoubenecký vztah Boha Izraele ke svému lidu ještě více patrný. Bůh sám si svou nevěstu, svůj lid, připraví ke svatbě, aby v ní mohl nalézt zalíbení.

Ve druhém čtení je toto téma již posunuto do novozákonní roviny. Ženich, Kristus, dává své milované nevěstě církvi dary, posvěcuje ji a očišťuje. Své dary dává jednotlivým osobám, ale – jak Pavel zdůrazňuje – vždy ve prospěch církve, ve prospěch celého společenství, aby mohlo jako celek růst v lásce a touze po nebeském Ženichovi, dokud nedojde na konci času ke svatbě.

Podobným vyjádřením tohoto vztahu, se vší jeho dramatičností, je proměna vody ve víno v Káně. Konstatování, že došlo víno, není banální. Znamená konec radosti a hanbu pro ženicha a všechny, kteří slavnost připravovali. Zároveň je symbolem jakékoli bezvýchodné situace, kdy se lidsky vzato už ‚nedá nic dělat‘, kdyby šlo ještě narychlo sehnat jiné víno někde v sousedství, jistě by se tento příběh do Janova evangelia nedostal. Nezbývá nic jiného, než že společenství svatebčanů musí Mariiným prostřednictvím oznámit Ježíši ‚Už nemáme víno‘.

Tento evangelní příběh může být mimo jiné obrazem současné situace církve. Vnímáme velmi intenzívně, že mnoho věcí je v krizi. Cítíme také jistou bezradnost, jak zprostředkovávat neměnné hodnoty evangelia ve světě, který se mění stále překotněji. Všichni, kteří se snaží v dnešním světě poctivě žít své křesťanství a přitom ze světa neutéci, vnímají velké napětí, které se stupňuje.  To všechno způsobuje oslabení radosti z víry a silné pokušení to všechno nějak vyřešit buď překotnými reformami, nebo nostalgickým návratem do doby před Druhým vatikánským koncilem – v mylném domnění, že tenkrát bylo v církvi všechno ideální.

Právě v této krizi však máme velkou šanci zakusit konkrétní Boží pomoc, zakusit, že On svoji milovanou nevěstu neopustil. Dostáváme-li se na hranice našich lidských možností, jsme přímo nuceni stále znovu, jako Maria, říkat Ježíši, že už nemáme víno. A přitom pevně důvěřovat, že se něco stane – znovu jako Maria, která se nenechává napoprvé odradit oním zvláštním Ježíšovým odmítnutím. Můžeme se tázat sami sebe, nakolik v celé této krizi, této kupě problémů, důvěřujeme, že církev je Boží milovaná snoubenka, že On ji neopustí? Nakolik věříme, lapidárněji řečeno, staré lidové moudrosti Když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší? A jak se v naší modlitbě projevuje naše touha, aby Bůh skutečně do toho všeho vstoupil, právě tak jak On chce? A to všechno samozřejmě platí nejen pro církev, ale i pro svět jako celek a stejně tak i pro osobní příběh každého z nás.


Žádné komentáře:

Okomentovat