sobota 30. ledna 2016

4. neděle v mezidobí C 2016


1. ČTENÍ Jer 1,4-5.17-19 

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.
    Za ( krále ) Jošíjáha Hospodin mě oslovil: "Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil.
    Přepásej svá bedra, vstaň a mluv k nim vše, co ti přikážu. Nelekej se jich, abych tě nezbavil odvahy před nimi.
    Já totiž dnes udělám z tebe opevněné město, (železný sloup a) bronzovou zeď proti celé říši, proti judským králům a jejím knížatům, proti jejím kněžím i lidu země.
    Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, neboť já budu s tebou - praví Hospodin abych tě vysvobodil."

Žl 71 (70),1-2.3-4a.5-6ab.15ab+17 Odp.: 15a
Odp.: Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti.

K tobě se utíkám, Hospodine, nechť nejsem zahanben navěky! Ve své spravedlnosti mě vyprosť a vysvoboď, nakloň ke mně svůj sluch a zachraň mě!
Odp.
Buď mi ochrannou skálou, pevností k mé záchraně, neboť tys moje skála a tvrz. Bože můj, vysvoboď mě z ruky bezbožného.
Odp.
Vždyť tys má naděje, Pane, má důvěra od mého mládí, Hospodine! V tobě jsem měl oporu od matčina lůna, od klína mé matky byls mým ochráncem.
Odp.
Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti, po celý den budu vyprávět o tvé pomoci. Bože, učils mě od mého mládí, až dosud hlásám tvé podivuhodné činy.
Odp.

2. ČTENÍ 1Kor 12,31-13,13
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři!
    Usilujte o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu.
    Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje.
    Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (Láska) všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží.
    Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné.
    Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak (Bůh) poznává mne.
    Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.

EVANGELIUM Lk 4,21-30
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
    Ježíš promluvil v synagóze: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: "Není to syn Josefův?"
    Řekl jim: "Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau."
    Dále řekl: "Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie."
    Když to slyšeli, všichni v synagóze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál.


Milí bratři a sestry,

Dnešní druhé čtení z 1Kor o mnohem vzácnější cestě lásky v nás jistě spontánně vyvolá totéž, co zprvu vyvolalo Ježíšovo kázání v nazaretské synagoze ‚Všichni mu přisvědčovali a divili se milým slovům z jeho úst‘. Naše nejhlubší nitro s radostí souhlasí s konstatováním, že láska je jádrem křesťanství a kritériem opravdovosti všeho, čím křesťan je a co koná, že dává všemu smysl, dokonce i oběma dalším kardinálním ctnostem víry a naděje. Lásku za nejvyšší hodnotu v životě považuje i mnoho lidí, kteří nejsou věřící, i když význam slova ‚láska‘ je často zastřen nebo pokřiven.  Velepíseň na lásku z 1Kor není náhodou jednou z nejoblíbenějších pasáží Nového zákona.
O to více však může v dnešním evangeliu překvapit jeho dramatické pokračování. Po dalších Ježíšových slovech se nálada v nazaretské synagóze zcela promění.  To, co Ježíš říká, už nejsou milá slova a nikdo mu nepřisvědčuje-všichni v synagoze vzplanuli hněvem. Ježíš naprosto přímočaře kárá jejich nevíru a jejich nepřijetí. Řekli bychom, že tohle už má s láskou málo společného, že Ježíš mohl být na svoje sousedy a příbuzné trochu jemnější, přesně podle Pavlových slov, že láska je shovívavá. A můžeme si v tuto chvíli vzpomenout na Jana Křtitele a na jeho ohnivé kázání o sekyře u kořene stromu, nebo opět na Ježíše, který vyhání důtkami obchodníky z chrámu. A můžeme si také vzpomenout na řadu světců v dalších dějinách církve, kteří konali věci, jež mají na první pohled se shovívavou a dobrosrdečnou láskou velmi málo společného: na svatého Jana Vianneye, který z kazatelny hrozil svým farníkům věčným zatracením. Na svatého otce Pia z Pietrelciny, který byl schopen nevybíravými slovy odmítnout bez rozhřešení kajícníka, když zjistil, že svých hříchů opravdově nelituje.

Avšak i toto je tvář lásky. Všichni jmenovaní milovali, jinak by se nemohli stát svatými, a dokázali to zcela konkrétně svými skutky. Opravdová láskyplná shovívavost není přimhouřením očí nad zlem. Opravdová láska, která chce dobro druhého, zároveň realisticky vidí hlubinu zasažení člověka hříchem, a koná všechno pro to, aby jej z něho vysvobodila, třeba i prostředky, jež se nám mohou zdát drsné. Hřích není banalita, při pohledu na Ježíšův kříž se ukazuje v celé nahotě jeho ošklivost a destruktivní moc. Proto také opravdová láska není totožná s romantikou z červené knihovny, ale mnohem spíš čímsi, o co musíme dennodenně zápasit a stále Boha prosit. A také vždy znovu pokorně uznávat, že nám k jejímu dosažení ještě chybí velký kus cesty.  


sobota 23. ledna 2016

3. neděle v mezidobí C 2016

1. ČTENÍ Neh 8,2-4a.5-6.8-10

Čtení z knihy Nehemiášovy.
    Kněz Ezdráš přinesl Zákon před shromážděné muže i ženy a všechny, kdo byli schopni rozumět. Bylo to prvního dne sedmého měsíce. Četl z něho na prostranství před Vodní bránou od svítání do poledne před muži a ženami a přede všemi, kdo byli schopni rozumět. Všichni poslouchali knihu Zákona s napětím.
    Ezdráš, znalec Písma, stál na dřevěném výstupku, který pro ten účel zhotovili. Otevřel knihu před očima všeho lidu - stál totiž výše než všichni lidé - a když ji otevřel, všechen lid povstal. Ezdráš velebil Hospodina, velikého Boha, a všechen lid odpověděl se zdviženými rukama: "Amen, Amen!" Vrhli se na kolena a klaněli se Hospodinu až k zemi.
    Četlo se v knize Božího zákona, překládali a vykládali ho, a tak pochopili, co se četlo. Místodržitel Nehemiáš a znalec Písma a kněz Ezdráš i levité, kteří poučovali lid, řekli všemu lidu: "Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!" Všechen lid totiž plakal, když slyšeli slova Zákona. (Ezdráš) jim řekl: "Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte výslužky těm, kteří si nemohli nic připravit, neboť tento den je zasvěcen našemu Pánu. Nebuďte zarmoucení, neboť radost z Hospodina je vaše síla!"


Žl 19(18),8.9.10.15 Odp.: Jan 6,63b
Odp.: Tvá slova, Pane, jsou duch a jsou život.

Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost.
Odp.
Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci, Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči.
Odp.
Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé.
Odp.
Nechť se ti líbí slova mých úst, i smýšlení mého srdce, Hospodine, má Skálo, vykupiteli můj!
Odp.

2. ČTENÍ 1Kor 12,12-30

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři!
    Tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.
    Ani tělo se přece neskládá z jednoho údu, ale z mnoha. Kdyby řekla noha: "Nejsem ruka, a proto nepatřím k tělu," proto ještě k tělu patří! A kdyby řeklo ucho: "Nejsem oko, a proto k tělu nepatřím," proto ještě k tělu patří! Kdyby byla celé tělo jenom oko, kde by byl sluch? Kdyby celé tělo bylo jenom sluch, kde by byl čich?
    Takto však Bůh umístil každý z údů v těle, jak sám chtěl. Kdyby všecko bylo jen jeden úd, kam by se podělo tělo? Takto však je sice mnoho údů, ale jenom jedno tělo. Oko tedy nemůže říci ruce: "Nepotřebuji tě!" nebo zase hlava nohám: "Nepotřebuji vás!"
    Spíše naopak: tělesné údy zdánlivě nejslabší jsou nejpotřebnější. A zrovna těm údům, které na těle pokládáme za méně ušlechtilé, právě těm v oblékání projevujeme větší pečlivost a údy, za které se stydíme, tím slušněji se zakrývají, kdežto údy ušlechtilé takové ohledy nepotřebují. Bůh sestavil tělo tak, že se údům podřadnějším věnuje větší pečlivost, aby nenastal v těle nepořádek, ale aby se údy vzájemně staraly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují.
    Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd. Bůh ustanovil, aby v církvi jedni byli misionáři, druzí proroky, třetí učiteli. Někteří dále mají moc dělat zázraky, jiní dar uzdravovat, pomáhat, řídit, mluvit rozličnými jazyky. Jsou snad všichni misionáři? Jsou všichni proroky? jsou všichni učiteli? Mají všichni moc dělat zázraky? Mají všichni dar uzdravovat? Mluví všichni jazyky? Umějí všichni (ty řeči v neznámém jazyku pronesené) vykládat?


EVANGELIUM Lk 1,1-4;4,14-21

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
    Už mnoho lidí se pokusilo sepsat vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi, jak nám je odevzdali ti, kdo byli od počátku očitými svědky a služebníky slova. A tak, když jsem všechno od začátku důkladně prozkoumal, rozhodl jsem se i já, že to pro tebe, vážený Teofile, uspořádaně vypíšu; aby ses tak mohl přesvědčit o spolehlivosti té nauky, v které jsi byl vyučen.
    Když se Ježíš vrátil v síle Ducha do Galileje, pověst o něm se roznesla po celém kraji. Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili.
    Ježíš přišel také do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagógy. Povstal, aby předčítal (z Písma). Podali mu knihu proroka Izaiáše. Otevřel ji a nalezl místo, kde stálo:
    "Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně."
    Pak zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagóze na něho upřeně hleděli. Začal k nim mluvit: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli."


Milí bratři a sestry,
Dnešní liturgické texty jsou zvláštní tím, že vlastně hovoří samy o sobě – tedy přesněji řečeno o Božím Slově a o tom, jak se stává skutečně živým Slovem, které člověka proměňuje a znovu tvoří.
Největší evangelický teolog 20 století, Karl Barth, když sledoval dění spojené s II. Vatikánským koncilem, prohlásil, že ho na něm nezaujala ani tolik otevřenost církve ke světu, jako ke slovu Bible. Koncil znamenal velké zvětšení prostoru pro Boží slovo v liturgii a katoličtí křesťané začali objevovat čtení samotné Bible. Přesto se zdá, že stále dostatečně síly Božího Slova nevyužíváme, a často jsme před ním na rozpacích.  Lámeme si hlavu se složitými pasážemi, nejsme schopni pochopit význam dlouhých výčtů jmen  nebo míst, která jsou naprosto nepochopitelná. Často pak na čtení z Písma rezignujeme s tím, že na to nemáme dostatečné vzdělání a čas.                                                                                  
Na tom všem je jistě kousek pravdy, avšak právě v dnešních čteních můžeme objevit jedno podstatné poučení: Při čtení či slyšení Božího slova musí být přítomný a činný Duch svatý. Tak jako dával svatopiscům inspiraci pro to, aby napsali všechno to, co Bůh chtěl v Písmu pro naši spásu mít, tak také otvírá smysl Písma pro ty, kteří je ve víře slyší nebo čtou. Bez asistence Ducha svatého by se z Písma stala mrtvá litera, spisy zajímající literární historiky a zralé na uložení do archívů.
V prvním čtení se tato skutečnost objevuje samozřejmě jen v náznaku, neboť jsme ještě v prostoru Starého Zákona. Kněz Ezdráš má předčítat ze Zákona ve chvíli, kdy se po návratu z babylónského exilu obnovuje v Jeruzalémě bohoslužba. Před čtením z Božího Zákona Ezdráš velebí Hospodina a všechen lid se mu klaní. Tímto způsobem otvírají Hospodinu v dané chvíli prostor, Písmo se čte v Boží přítomnosti a Hospodin může být v tu chvíli činný. Písmo se čte a zároveň vykládá, a tak lid pochopí, co se čte. A Slovo na ně má velmi silný účinek, poznávají hlubinu svého odklonu od Boha, která je nakonec přivedla do babylónského zajetí. Po pláči, který je katarzí, očištěním, pak nastává radost z Hospodina, z jeho lásky a odpuštění.
V 1 listě Korintským se mezi řádky ukazuje další rozměr vztahu Božího slova a společenství církve: jednotliví členové církve dostávají různá charismata, aby z toho mělo prospěch celé tělo. I když svatý Pavel hovoří o umění výkladu mluvení cizími jazyky, platí to jistě i o výkladu Písma svatého: některým dává Duch svatý schopnost vykládat Písmo, aby je ostatní lépe pochopili a nechali se jím přetvořit.
Nakonec v Lukášově evangeliu vidíme Ježíše,  jak v síle Ducha káže v galilejských synagógách, a jeho kázání je účinné, lidé ho chválí. Poslední věta dává zároveň klíč ke čtení celého Písma: Je to první z Ježíšových výroků, kterými Písmo vztahuje na sebe. Kdo čte Písmo v Duchu svatém, poznává, že celé Písmo svědčí o Ježíši. Už se zde naznačuje to, co se projeví naplno na konci Lukášova evangelia při setkání Vzkříšeného s učedníky putujícími do Emauz.  Učedníci jsou smutní a zmatení, nechápou smysl událostí, kterými prošli, nepoznávají ani Pána, který se k nim připojí. Ježíš jim však po cestě vykládá, co se v každé části Písma na něho vztahuje. A jejich smutek a nepochopení se úplně promění, takže mohou říci: Což nám srdce nehořela, když s námi na cestě mluvil a vykládal nám Písma?
Kéž tedy i nám dá Duch svatý, abychom ve slyšení Slova rozpoznali Vzkříšeného a naše srdce se rozhořela.

sobota 16. ledna 2016

2. neděle v mezidobí  2016
                                                                                                                   


         1. ČTENÍ Iz 62,1-5

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
    Kvůli Siónu neumlknu, kvůli Jeruzalému neutichnu, dokud jeho právo nevzejde jak světlo, dokud se jeho spása nerozhoří jak pochodeň. Tu národy uvidí tvé právo a všichni králové tvou slávu. Obdaří tě novým jménem, které určí Hospodinova ústa.
    Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce, královskou čelenkou v dlani svého Boha.
    Nebudeš se již nazývat "Opuštěná" a tvá zem "Osamělá". Tvým jménem bude "Mé zalíbení je v ní" a jméno tvé země "V manželství daná", neboť si v tobě zalíbil Hospodin a tvá země dostane muže.
    Jako se jinoch snoubí s pannou, tak se s tebou zasnoubí tvoji synové. Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh potěší z tebe.


Žl 96 (95),1-2a.2b-3.7-8a.9-10ac Odp.: 3
Odp.: Vypravujte mezi všemi národy o Hospodinových divech.

Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívejte Hospodinu, všechny země! Zpívejte Hospodinu, velebte jeho jméno!
Odp.
Rozhlašujte den po dni jeho spásu! Vypravujte mezi pohany o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech.
Odp.
Vzdejte Hospodinu, rodiny národů, vzdejte Hospodinu slávu a moc, vzdejte Hospodinu slávu, hodnou jeho jména.
Odp.
V posvátném rouchu klaňte se Hospodinu! Třeste se před ním, všechny země! Hlásejte mezi pohany: Hospodin kraluje, národy řídí podle práva.
Odp.


2. ČTENÍ 1Kor 12,4-11

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
    Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí.
    Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. Jednomu totiž Duch dává dar moudrosti, jinému zase tentýž Duch poskytuje poznání, jinému se opět dostává od téhož Ducha víry, jiný zase má od téhož Ducha dar uzdravovat, jiný konat zázračné skutky, jiný promlouvat pod vlivem vnuknutí, jinému zase je dáno, aby dovedl rozeznávat, jakým duchem se co nese, jiný může mluvit rozličnými (neznámými) jazyky a jiný zase má dar, aby uměl vykládat, co tím jazykem bylo řečeno.
    To všechno působí jeden a týž Duch. On vhodně přiděluje každému zvlášť, jak chce.


EVANGELIUM Jan 2,1-12

Slova svatého evangelia podle Jana.
    Byla svatba v galilejské Káně a byla tam Ježíšova matka. Na tu svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci.
    Došlo víno, a proto řekla matka Ježíšovi: "Už nemají víno." Ježíš jí odpověděl: "Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina." jeho matka řekla služebníkům: "Udělejte všechno, co vám řekne."
    Stálo tam šest kamenných džbánů na vodu, určených k očišťování předepsanému u židů, a každý džbán byl na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: "Naplňte džbány vodou!" Naplnili je až po okraj. A nařídil jim: "Teď naberte a doneste správci svatby!"
    Donesli, a jakmile správce svatby okusil vodu proměněnou ve víno - nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří načerpali vodu, to věděli - zavolal si ženicha a řekl mu: "Každý člověk předkládá nejdříve dobré víno, a teprve až se hosté podnapijí, víno horší; ale ty jsi uchoval dobré víno až do této chvíle."
    To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili. Potom se odebral se svou matkou, se svými příbuznými a učedníky do Kafarnaa a zdrželi se tam jen několik dní.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Milí bratři a sestry,

Dnešními liturgickými texty prostupuje téma vztahu Boha se svým lidem, vztahu, který je snoubenecký. První čtení je z konce knihy proroka Izajáše, kde se utěšuje lid Izraele. Ten předtím v babylónském zajetí zakusil drama vzdálenosti od Hospodina, a nyní je ponížený a nešťastný. Byl už dostatečně poučen, zakusil si svoje, a nyní mu Bůh ústy proroka znovu oznamuje svoji věrnost a dává mu zaslíbení, že si jej sám očistí a zkrášlí a bude se z něho radovat jako z nevěsty ženich. Lid Izraele je zde oslovován jako Siónská dcera, v ženském rodě, aby byl onen snoubenecký vztah Boha Izraele ke svému lidu ještě více patrný. Bůh sám si svou nevěstu, svůj lid, připraví ke svatbě, aby v ní mohl nalézt zalíbení.

Ve druhém čtení je toto téma již posunuto do novozákonní roviny. Ženich, Kristus, dává své milované nevěstě církvi dary, posvěcuje ji a očišťuje. Své dary dává jednotlivým osobám, ale – jak Pavel zdůrazňuje – vždy ve prospěch církve, ve prospěch celého společenství, aby mohlo jako celek růst v lásce a touze po nebeském Ženichovi, dokud nedojde na konci času ke svatbě.

Podobným vyjádřením tohoto vztahu, se vší jeho dramatičností, je proměna vody ve víno v Káně. Konstatování, že došlo víno, není banální. Znamená konec radosti a hanbu pro ženicha a všechny, kteří slavnost připravovali. Zároveň je symbolem jakékoli bezvýchodné situace, kdy se lidsky vzato už ‚nedá nic dělat‘, kdyby šlo ještě narychlo sehnat jiné víno někde v sousedství, jistě by se tento příběh do Janova evangelia nedostal. Nezbývá nic jiného, než že společenství svatebčanů musí Mariiným prostřednictvím oznámit Ježíši ‚Už nemáme víno‘.

Tento evangelní příběh může být mimo jiné obrazem současné situace církve. Vnímáme velmi intenzívně, že mnoho věcí je v krizi. Cítíme také jistou bezradnost, jak zprostředkovávat neměnné hodnoty evangelia ve světě, který se mění stále překotněji. Všichni, kteří se snaží v dnešním světě poctivě žít své křesťanství a přitom ze světa neutéci, vnímají velké napětí, které se stupňuje.  To všechno způsobuje oslabení radosti z víry a silné pokušení to všechno nějak vyřešit buď překotnými reformami, nebo nostalgickým návratem do doby před Druhým vatikánským koncilem – v mylném domnění, že tenkrát bylo v církvi všechno ideální.

Právě v této krizi však máme velkou šanci zakusit konkrétní Boží pomoc, zakusit, že On svoji milovanou nevěstu neopustil. Dostáváme-li se na hranice našich lidských možností, jsme přímo nuceni stále znovu, jako Maria, říkat Ježíši, že už nemáme víno. A přitom pevně důvěřovat, že se něco stane – znovu jako Maria, která se nenechává napoprvé odradit oním zvláštním Ježíšovým odmítnutím. Můžeme se tázat sami sebe, nakolik v celé této krizi, této kupě problémů, důvěřujeme, že církev je Boží milovaná snoubenka, že On ji neopustí? Nakolik věříme, lapidárněji řečeno, staré lidové moudrosti Když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší? A jak se v naší modlitbě projevuje naše touha, aby Bůh skutečně do toho všeho vstoupil, právě tak jak On chce? A to všechno samozřejmě platí nejen pro církev, ale i pro svět jako celek a stejně tak i pro osobní příběh každého z nás.


sobota 9. ledna 2016

Svátek Křtu Páně 2016


1. ČTENÍ Iz 55, 1-11
Pojďte k vodě; poslouchejte, a naplní vás nový život!

Čtení z knihy proroka Izaiáše.
Toto praví Hospodin:
   "Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez peněz, pojďte, zásobte se a jezte bez peněz a zdarma víno a mléko!
   Proč vydávat peníze za to, co není chléb, svůj výdělek za to, co nesytí? Slyšte mě a budete hodovat, vychutnávat tučná jídla!
   Nakloňte ucho své a pojďte ke mně! Poslouchejte a naplní vás nový život! Sjednám s vámi věčnou smlouvu na věrných slibech daných Davidovi. Jeho jsem národům ustanovil zákonodárcem, knížetem a vládcem kmenů.
   Přivoláš národy, které neznáš, a národy, které tě neznaly, přiběhnou k tobě kvůli Hospodinu, tvému Bohu, kvůli Svatému Izraele, který tě oslavil. Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko!
   Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať změní své smýšlení; ať se obrátí k Hospodinu, a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští. Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému - praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho chování, mé myšlení od myšlení vašeho.
   Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst:
   nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal."


Iz 12, 2-3. 4 bcd. 5-6 Odp.: 3
Odp.: S radostí budete vážit vodu z pramenů spásy.

Bůh je má spása! Bez obavy mohu doufat. Hospodin je má síla a statečnost, stal se mou spásou. S radostí budete vážit vodu z pramenů spásy.
Odp.
Oslavujte Hospodina, vzývejte jeho jméno! Hlásejte mezi národy jeho díla, zvěstujte vznešenost jeho jména!
Odp.
Zpívejte Hospodinu, neboť učinil velkolepé věci, ať je to známo po celé zemi! Plesejte a jásejte, obyvatelé Siónu, neboť nad vámi vládne Svatý Izraele.
Odp.


2. ČTENÍ 1 Jan 5, 1-9
Duch, voda a krev.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.
Milovaní!
   Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje otce, miluje i toho, komu on dal život. Podle toho můžeme poznat, že milujeme Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání.
   Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?
   Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda. Jsou tři svědkové: Duch, voda a krev, a ti tři jsou zajedno.
   Když přijímáme svědectví lidské, tím větší platnost má svědectví Boží. To je totiž svědectví Boží, které Bůh vydal o svém Synu.


Evangelium Mk 1,6b-11
Slova svatého evangelia podle Marka.
    Jan kázal: “Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.” V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a dal se od Jana pokřtít v Jordáně. Hned jak vystupoval z vody, spatřil, že se nebe rozevřelo a že se z něho snáší Duch jako holubice. A z nebe se ozval hlas: “Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!”


Milí bratři a sestry,

Ačkoli Ježíšův křest, který si dnes připomínáme, je křtem Janovým, přece v evangeliu vyvstává jeden podstatný prvek i našeho křtu, křtu v Krista, ve jménu Otce a Syna a Ducha svatého, kterým Vzkříšený posílá křtít své učedníky.

Jsme-li pokřtěni v Krista, pak onen hlas z nebe Ty jsi můj milovaný syn/dcera, v Tobě mám zalíbení platí zcela konkrétně a osobně pro každého z nás. Jednak již tím, že jsme se narodili jako lidé, protože Ježíš na sebe naše lidství vzal, a pak specificky křtem, kdy se s Ježíšem spojujeme, stáváme se s ním jedním tělem, a každý jednotlivý pokřtěný je tedy milován Otcem stejnou láskou jako Ježíš.

Může se zdát, že to není až tak nosné téma pro nedělní kázání,  vždyť to všichni velmi dobře víme a těžko k tomu co dodávat. Nicméně mám dojem, že je tuto skutečnost nutné si připomínat stále znovu a znovu, zvláště v současné době.

Otevřeně či podprahově je nám neustále opakováno, že úctu a lásku za strany druhých lidí je nutné si zasloužit. Jeden mladý švýcarský jezuita měl na svých webových stránkách citát, že dnešní vyspělá společnost toleruje všechno, jen ne neúspěch. Optimální pro to, aby si člověk zasloužil obdiv a úctu a zájem druhých, je být mladý, krásný, inteligentní, bohatý a v něčem vynikat, nebo být jinak zajímavý, a samozřejmě být schopen to všechno mediálně sdělit co největšímu počtu lidí. Kdo je chudý, nehezký, neúspěšný a nebylo mu dáno až tolik inteligence, jako by ani neexistoval. Samozřejmě je to celé kolosální iluze - velmi dobře ji vystihuje jeden starý vtip od Vladimíra Renčína, kdy před obrovským plakátem s nápisem Chcete být milionářem? stojí dva muži a jeden nahlas přemýšlí ‚Když budeme všichni milionářema, kdo bude sázet brambory?‘

Prakticky však čím dál víc lidí trpí hroznou úzkostí z toho, že až jednou nebudou mladí, krásní, schopní a úspěšní, zůstanou sami a bez pomoci, protože už nikoho nebudou zajímat, včetně členů vlastní rodiny.  Nechci být přehnaný pesimista, ale mám pocit, že právě tato existenciální úzkost se stává v naší vyspělé společnosti jedním ze základních životních pocitů, podobně jako jí byla u primitivních kultur úzkost z nevypočitatelné přírody nebo u středověkého člověka úzkost z válek, hladomoru a infekčních chorob, často vnímaných jako Boží tresty za hříchy. A zřejmě právě tato úzkost, nikoli radost z práce nebo jiný dobrý motiv, je motorem, který mnoho lidí dohání k workoholismu a nemilosrdně ostrým loktům.

Otcův hlas z nebe nás může této destruktivní úzkosti zbavit, protože je to základní a nejhlubší skutečnost, která dává základ a smysl našemu životu.  Ty jsi můj milovaný syn/dcera, v tobě mám zalíbení, platí bez podmínek, nezávisí na věku, výkonu, úspěších nebo inteligenci, ba ani na míře naší ctnosti, kvalitě modliteb či frekvenci návštěv kostela. Vědomí této lásky je jakoby pevným dnem ve chvíli, kdy se člověku všechno hroutí a on se topí v černé bažině svých neúspěchů, nemocí a slabostí, kdy už nemůže vůbec nic, kdy si připadá beznadějně sám nebo kdy je na prahu smrti. V tomto smyslu je poslední věta dnešního evangelia radostnou zprávou v nejhlubším slova smyslu.




sobota 2. ledna 2016

2. neděle po  Narození Páně 2016


1. ČTENÍ Sir 24, 1-4. 12-16 ( řec. 1-2. 8-12 )

Čtení z knihy Sirachovcovy.
Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu.
    Otvírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí se před jeho zástupy: Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz, můj stvořitel mi poručil vztyčit stan. Řekl mi: "Usaď se v Jakubovi, v Izraeli měj své dědictví! "
    Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu.
    Před ním ve svatostánku jsem konala svou službu a pak na Siónu jsem obdržela sídlo.Usadil mě v městě, které miloval jako mě, v Jeruzalémě vykonávám svou moc. V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v Pánově údělu, v jeho dědictví.


Žl 147,12-13.14-15.19-20 Odp.:Jan 1,14
Odp.: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. nebo: Aleluja.

Jeruzaléme, oslavuj Hospodina, chval svého Boha, Sióne, že zpevnil závory tvých bran, požehnal tvým synům v tobě.
Odp.
Zjednal tvému území pokoj a sytí tě jadrnou pšenicí. Sesílá svůj rozkaz na zemi, rychle běží jeho slovo.
Odp.
Oznámil své slovo Jakubovi, své zákony a přikázání Izraeli. Tak nejednal se žádným národem: nesdělil jim svá přikázání.
Odp.


2. ČTENÍ Ef 1,3-6.15-18 .

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.
Bud' pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí pro zásluhy svého milovaného Syna.
    Slyšel jsem, jak věříte v Pána Ježíše a jakou lásku projevujete všem křesťanům, a proto nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže budete moci mít o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví.

EVANGELIUM Jan 1, 1-18

Začátek svatého evangelia podle Jana.
    Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.
    To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.V něm byl život, a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle.
    Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo, a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.
    Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.
    A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
    Jan o něm vydával svědectví a volal: "To je ten, o kterém jsem řekl: 'Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' "
    Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milosti: Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista.
    Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.


Milí bratři a sestry,

 Již poněkolikáté ve vánoční době čteme Prolog Janova evangelia. Dovolte mi, abych se tentokrát zastavil u jednoho z klíčových slov tohoto úryvku, jímž je světlo.

Traduje se jedna historka ze života slavného britského matematika Bertranda Russella, který byl ateista. Jednou se ho prý zeptali, co by řekl Bohu, kdyby po smrti zjistil, že přece jenom existuje. Pane, zanechal jste o sobě na zemi málo důkazů! zněla odpověď. A i nám se někdy může zdát, že je tomu tak. Tváří v tvář Božímu tajemství, jež se zjevuje a zároveň jakoby znovu skrývá, bychom si přečasto přáli větší jasnost a přesvědčivost, větší počet důkazů (často dokonce důkazů v přírodovědném smyslu), aby se nám jako křesťanům v sekulárním světě žilo přece jenom pohodlněji a jistěji a abychom měli větší zásobu argumentů pro sebeobhajobu. Možná proto jsou tak populární poutě na místa soukromých zjevení nebo to, že mnoho křesťanů vyhledává každou zmínku o nějakém zázraku – chtěli bychom se Tajemství dotknout, uchopit je, mít je před sebou úplně jasně a zřetelně – a zdá se, že to tak úplně není možné.

Jenže dnešní evangelium říká něco o světle, které svítí v temnotách a tma je nepohltila. Světlo, i malé, které svítí ve tmě, není nic, co by se hledalo obtížně, nebo vypadalo nejasně. Dnešní evangelium nám říká, že způsob, jímž se Bůh zjevuje, není tak nejednoznačný a zahalený. Problém je samozřejmě opět na naší straně.

Jako přirovnání k této situaci těch, kteří nevidí světlo, i když svítí, mne nenapadlo nic lepšího, než astronomický pojem světelného znečištění. Je docela dobře známé, jakou roli hrál například v historii instituce zvané Vatikánská observatoř. Tato jezuitská hvězdárna a významná vědecká instituce sídlila ve svých začátcích přímo nad vatikánskými hradbami, v Torre dei Venti, blízko Sixtinské kaple. Ve 30. letech minulého století se už ale v Římě v noci svítilo tolik a tolik to rušilo pozorování, že ji museli přestěhovat do Castel Gandolfa, letního sídla papeže pár desítek kilometrů od Říma v Albánských horách. Koncem dvacátého století však už nevyhovovalo nejen Castel Gandolfo, ale žádné místo v Itálii, a tak se observatoř přestěhovala do USA, na horu Mount Graham uprostřed arizonské pouště, daleko od civilizace a jejího nočního svícení.

Důvod, proč nevidíme světlo svítící v temnotách, je světelné znečištění našeho srdce. Pokud je jasná obloha, hvězdy na obloze sice svítí, ale kde je mnoho umělého světla pohromadě, nejsou vidět. Pokud si zaplníme srdce lidskými náhražkami toho, co nám Bůh chce darovat, pokud nahradíme světlo z nebe mnohem silnějším umělým světlem, nejenže pak pochybujeme o tom, že nějaké hvězdy jsou na obloze vidět, ale v podstatě nám ani k ničemu nejsou. Ti, kteří je chtějí dobře vidět, musejí mimo civilizaci.

Světelným znečištěním naší civilizace jsme postiženi víceméně všichni, i my, kteří stojíme o to Boží světlo zahlédnout a rozpoznat. Musíme, jako jezuitští astronomové, na horu nebo na poušť. Pro každého může mít jinou formu, ale vždycky je zde něco společného:  ticho a chudoba na vnější podněty. Právě tohle nám pomáhá pozhasínat v našem srdci zdroje světelného znečištění a znovu ostře a jasně vidět betlémskou hvězdu, která nás vede k Ježíši.