Slavnost všech svatých 2015

                                            

PRVNÍ ČTENÍ Zj 7, 2 - 4. 9 - 14

Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.
    Já, Jan, viděl jsem, jak od východu slunce vystupuje jiný anděl. Držel v ruce pečetidlo živého Boha a zvolal silným hlasem na ty čtyři anděly, kterým bylo dáno škodit zemi i moři: "Neškoďte zemi, ani moři, ani stromům, dokud nepoznamenáme na čele služebníky našeho Boha!" A uslyšel jsem, kolik bylo těch poznamenaných: sto čtyřiačtyřicet tisíc ze všech kmenů izraelského lidu.
    Potom se podívám, a hle - veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rouchem, s palmami v rukou a volali mocným hlasem: "Za svou záchranu vděčíme našemu Bohu, který sedí na trůně, a Beránkovi! "
    Všichni andělé, kteří stáli okolo trůnu, starců a čtyř bytostí, padli na tvář před trůnem, klaněli se Bohu a volali: "Amen. Chvála, sláva, moudrost, díky, čest, moc a síla přísluší našemu Bohu na věčné věky! Amen."


Žl 24 (23), 1 - 2. 3 - 4ab. 5 - 6 Odp.: srv. 6
Odp.: To je pokolení těch, kdo hledají tvou tvář, Hospodine!

Hospodinu náleží země i to, co je na ní, svět i ti, kdo jej obývají. Neboť on jej založil nad moři, upevnil ho nad proudy vod.
Odp.
Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu, kdo smí stát na jeho svatém místě? Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, jehož duše nebaží po marnosti.
Odp.
Ten přijme požehnání od Hospodina, odměnu od Boha, svého spasitele. To je pokolení těch, kdo po něm touží, kdo hledají tvář Jakubova Boha.
Odp.

DRUHÉ ČTENÍ 1 Jan 3, 1- 3

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.
    Milovaní!
    Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. Každý, kdo skládá tuto naději v něho, uchovává se čistý, jako on je čistý.


EVANGELIUM Mt 5, 1 - 12a

Slova svatého evangelia podle Matouše.    

Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je:
    Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.
   Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království.
   Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu."

Milí bratři a sestry,

V ruské pravoslavné tradici se říká svatým prepodobnyje. Smysl tohoto slova vysvětluje dnešní druhé čtení, v němž svatý Jan říká, že až se Ježíš ukáže, budeme mu podobní. Svatí jsou tedy ti, kdo se podobají Kristu.  Panna Maria se pak nazývá prepodobnějšaja -nejvíce Kristu podobná. Tyto výrazy vypovídají něco o skutečnosti posvěcení člověka i o podstatě dnešní slavnosti. Všichni svatí nejsou svatí proto, že by na sobě tvrdě pracovali a dosáhli tak náboženské a mravní dokonalosti. Jsou svatí, protože se bez výhrad odevzdali Bohu a nechali se Duchem svatým proměnit do Kristovy podoby, a to již během svého pozemského života.

Dnešní druhé čtení ukazuje dynamiku tohoto proměňování. První krok je přijetí veliké Otcovy lásky, skrze kterou nás učinil svými dětmi v Kristu. Apoštol Jan na ni na začátku dnešního úryvku ukazuje-Milovaní! Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil! My v ní totiž musíme nejprve opravdu a skutečně uvěřit, abychom byli schopni se takto nechat zcela proměnit. Bůh si v nás nemůže vzít nic, co mu sami nedáme, neboť bezezbytku respektuje naši svobodu. Můžeme se svobodně rozhodnout Jej odmítnout nebo ho vpustit do našeho života jen částečně - a to často právě ze strachu, cože by to s námi mohl učinit. Jako bychom se vlastního povolání ke svatosti báli-možná proto, že vinou špatných hagiografií máme dojem, že svatost je něco nenormálního a exaltovaného a my přece chceme zůstat normální a žít v reálném světě. Bůh je proti tomu bezmocný, nemůže v nás proměnit a uzdravit nic, co mu nedáme vědomě a dobrovolně. Pak ale hrozí, že zůstaneme stát na půli cesty a Boží plán lásky s naším životem se neuskuteční, nebo se uskuteční jen částečně.

Abychom se Bohu byli schopni takto darovat, je nutné úplné a bezpodmínečné přijetí pravdy o tom, že jsme milované Boží děti, a že Bůh se i na každém z nás může svými skutky oslavit. Že nám nic nevezme, když se mu odevzdáme, ale naopak že obdržíme darem plnost života. Svatí toto pochopili, jinak by se nikdy svatými nestali.

Jan poté hovoří ještě o dalším zaslíbení, kterého jsme se již dotkli. Až se Kristus ukáže, budeme mu podobní, neboť ho budeme vidět tak, jak je. Účast na společenství lásky postupně proměňuje do podoby milovaného, a zároveň dává poznání. Kdo se otvírá lásce, poznává Boží podstatu. Kdo se jí uzavírá, logicky Boha nepoznává a vytváří si o Něm různé falešné představy. Ježíš v dnešním evangeliu popisuje stejnou skutečnost jiným výrazem: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.

Všichni svatí, které si dnes připomínáme, dokázali vidět Boží dobrotu a lásku, protože měli odvahu se jí otevřít. Zároveň se stali podobnými Kristu, takže na nich bylo vidět, jaký je Bůh. Jejich život vlastně zpřítomňoval Ježíše na tom místě a v té době, ve které žili. Kéž nám svojí přímluvou pomáhají – celé církvi i všem jednotlivým křesťanům, abychom je dokázali v tomto napodobit.

30. neděle v mezidobí B  2015

1. ČTENÍ Jer 31, 7-9

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.
    Toto praví Hospodin: "Oslavujte Jakuba, jásejte nad prvním z národů, ať je slyšet váš jásot: Zachránil Hospodin svůj národ, zbytky Izraele!
    Hle, přivedu je nazpět ze severní země, shromáždím je od končin země; slepí a kulhaví budou mezi nimi spolu se ženami v naději a nedělkami; veliký zástup bude těch, kteří se sem vrátí. Přicházejí s pláčem, ale útěchou je doprovázím; přivedu je k vodním proudům přímou cestou, na níž neklopýtnou. Stal jsem se totiž Izraeli otcem, Efraim je mým prvorozencem."


Žl 126 (125), 1-2ab. 2cd-3. 4-5. 6 Odp.: 3
Odp.: Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu.
Odp.
Tehdy se říkalo mezi pohany: "Velkou věc s nimi udělal Hospodin!" Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.
Odp.
Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem.
Odp.
Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem a přinesou své snopy.
Odp.

2. ČTENÍ Žid 5, 1-6

Čtení z listu Židům.
    Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby po-dával dary a oběti za hříchy. Protože sám je stejně podroben slabosti, je schopen cítit s chybu-jícími a bloudícími. A proto musí podávat oběti za hřích sám za sebe jako za ostatní lidi. Ni-kdo si však nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha jako Árón.
    Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale dal mu ji ten, který mu řekl: 'Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil', jak říká i na jiném místě: 'Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova'.


EVANGELIUM Mk 10, 46-52

Slova svatého evangelia podle Marka.
    Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák - Timaiův syn Bartimaios. Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat:"Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou! " Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
    Ježíš se zastavil a řekl: "Zavolejte ho." Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: "Bud' dobré mysli, vstaň, volá tě!" On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš se ho zeptal: "Co chceš, abych pro tebe udělal?"
    Slepec odpověděl: "Mistře, ať vidím!"
    Ježíš mu řekl: "Jdi, tvá víra tě zachránila!" A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milí bratři a sestry,

Na první pohled může být nesnadné zahlédnout v dnešních liturgických textech společné téma: první čtení a žalm se týkají osvobození lidu Izraele z babylónského zajetí, druhé čtení tématu Krista jako Velekněze, a evangelium vypráví o uzdravení slepce u Jericha.

Existuje však jedno dílo známého francouzského jezuity, otce Teilharda de Chardin, jehož název nám toto jednotící téma může poskytnout –jmenuje se  ‚Mše nad světem‘. Ježíš svým příchodem, a vůbec vším, co koná, slaví jakoby liturgii spásy vesmíru, proměňuje jej a vrací Otci, jemuž se svět hříchem lidí odcizil. Úkon tohoto Kristova velekněžství můžeme rozpoznat ve všem, co koná, tedy i v jeho uzdravováních. A na tato uzdravování zase odkazuje první čtení a žalm jako na vysvobození celého stvoření z otroctví, ze zajetí. Jako se Boží lid s jásotem a radostí vrací z Babylóna domů, do zaslíbené země, tak se vykoupený vesmír v radosti spojuje s Otcem, od něhož vyšel.

Každá nemoc byla starozákonním pohledem vnímána zcela jinak než naším moderním. Nebyla vnímána jako důsledek infekce nebo špatného fungování organismu, ale vždy jako důsledek hříchu. Proto také Ježíš často spojuje - jako například při uzdravení ochrnulého - odstranění  nemoci s odpuštěním hříchů, uzdravení je viditelným znamením toho, že dotyčný člověk se svých hříchů zbavil a je propuštěn z otroctví zla.

V tomto smyslu také můžeme lépe pochopit poselství dnešního evangelia a ztotožnit se se slepým žebrákem Bartimaiem, i když nám oči slouží. Ale jeho prosba Pane, ať vidím je pro nás velmi aktuální. Musíme si přiznat slepotu v duchovním smyslu, to, že věci vidíme velmi špatně a velmi pokřiveně, protože nejsme ještě uzdraveni. Možná nejaktuálnějším příznakem tohoto špatného vidění by mohlo být konstatování já to vidím černě. Vidíme před sebou, a v těchto dnech zvlášť intenzívně, častěji katastrofické scénáře, problémy a překážky, a přečasto nevidíme to dobré, co objektivně existuje, jen to není tak nápadné. A zejména pro množství problémů a pseudoproblémů přestáváme vidět Boží přítomnost a lásku v našem životě a zapomínáme na základní skutečnost naší víry - totiž že Ježíš vstal z mrtvých, že všechno zlo a všechen hřích byl skrze jeho smrt a jeho vzkříšení definitivně poražen.

Všimněme si nakonec, že Ježíš se Bartimaia ptá stejně jako minulou neděli Jakuba a Jana ‚Co chceš, abych pro Tebe udělal?‘ Ale na rozdíl od Jakuba a Jana je slepcova prosba ihned vyslyšena, protože není pošetilá, jako ta Zebedeových synů. Je zcela v souladu s Boží vůlí. Budeme-li Pána prosit za očištění našeho duchovního zraku, osvobození od pokřiveného pohledu na věci a lidi kolem nás, i na nás samé, budeme-li úpěnlivě a vytrvale volat Pane, ať vidím, jistě nezůstaneme nevyslyšeni.

29. neděle v mezidobí B 2015

1. ČTENÍ Iz 53, 10-11

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

   Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého Služebníka utrpením; jestliže dá v oběť svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho, Hospodinův plán se zdaří skrze něho. Po útrapách se jeho duše nasytí světlem, svým utrpením můj Služebník ospravedlní mnohé, neboť na sebe vezme jejich viny.

Žl 33 (32), 4-5. 18-19. 20+22 Odp.: 22a

Odp.: Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství.

Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, ze-mě je plná Hospodinovy milosti.

Odp.

Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.

Odp.

Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe.

Odp.

2. ČTENÍ Žid 4, 14-16

Čtení z listu Židům.

Bratři!

   Máme vynikajícího velekněze, který prošel až do nejvyššího nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme svého vyznání. Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu. Přistupujme proto s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci.

EVANGELIUM  Mk 10, 35-45

Slova svatého evangelia podle Marka.

   K Ježíšovi přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: "Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil jednu prosbu."

   Odpověděl jim: "Co chcete, abych pro vás udělal?" Řekli mu: "Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici."

   Ale Ježíš jim řekl: "Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?" Oni mu odpověděli: "Můžeme!"

   Ježíš jim řekl: "Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno."

   Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na Jakuba a Jana. Ježíš si je zavolal a řekl jim: "Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny."

----

Milí bratři a sestry,

Prosba Zebedeových Synů - a způsob, jakým na ni Ježíš reaguje - nám odhaluje ledacos i o tom, jak s Ježíšem hovoříme v modlitbě my sami – i o tom, kterak On naslouchá a odpovídá nám.

Ježíš jistě věděl, o co jej chtějí Jakub a Jan požádat. Věděl, jak říká později, že vlastně nevědí, oč žádají. Přesto jejich prosbu bere vážně: Co chcete, abych pro vás učinil? Bere ji vážně, protože bere vážně každého z nás, každého z nás si nekonečně váží a miluje ho, i s jeho chybami a nesprávným viděním věcí. Ježíš nechává tedy Jakuba a Jana onu prosbu vyslovit, i když je hrubým neporozuměním podstaty Jeho království - Ježíš nebude sedět na trůně a nebude mít vedle sebe dva první ministry, bude viset na kříži a po pravici a po levici budou na svých křížích jiní dva odsouzenci.

Jenomže hned pak musí přijít na řadu dialog, který Jakuba a Jana - a pak koneckonců všechny učedníky- uvede do celé pravdy o jejich přáních i o nich samotných. Nejprve to dělá jakoby zakrytě, skrze větu o kalichu, který bude pít, a o křtu, do něhož bude ponořen - což obojí je symbolem utrpení a smrti, vzpomeňme jen na Ježíšovu modlitbu v Getsemane. A zdá se, že Jakub a Jan opět nechápou, jinak by si odpověď asi velmi dobře rozmysleli a neřekli by ji tak zbrkle. A nakonec, když Ježíš vidí, že nic nepochopili ani ostatní učedníci, musí jim to říci zcela otevřeně: Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je Vaším služebníkem.

Pokud toto schéma rozhovoru s Ježíšem převedeme do naší osobní roviny, vyplývá z něj, že je legitimní Pána prosit, že naše prosby, možná i pošetilé, bere vážně - ovšem pod podmínkou, že tato prosba je doprovázena ochotou Jemu naslouchat, vést s Ním dialog v modlitbě a stále více a více se snažit chápat Ježíšovu mentalitu, která není z tohoto světa. V opačném případě se může stát, že touha po něčem, co si chceme vymodlit, úplně přebije naši schopnost naslouchat a rozlišovat, zda je daná věc pro nás vůbec dobrá. V krajním případě se pro nás věc, za kterou prosíme, může nenápadně stát důležitější než samotný Ježíš. Pak už modlitba není dialog s někým, kdo mne miluje a vidí mnohem dál než já. Bůh se stává pomalinku jen automatem na opravení životních trampot, nebo – a to je ještě horší - automatem na pozemská dobra. A není-li modlitba vyslyšena, pak pochybujeme o Boží dobrotě a o tom, že se o nás stará a záleží mu na nás.

Jistě  - to, co nám Bůh dává, co nám posílá do cesty, co dopouští, se může někdy velmi zásadně lišit od našich představ o tom, co je pro mne dobré. Pokud máme ve víře a naději snášet ony těžké a bolestné věci, je třeba stále znovu myslet na Jeho lásku a dobrotu, která se jasně a nezakrytě zjevuje na kříži. Je třeba se vracet k oné základní skutečnosti popsané v dnešním druhém čtení. V Ježíši se Bůh skutečně stal člověkem, má soucit s námi slabými, a sám byl vyzkoušen ve všem možném, jako my. A jsme - li s ním spojeni ve křtu a svátostech, naše starosti a bolesti jsou i jeho, nejsme sami. Ježíš naše utrpení nemusí vždy odstranit, ale vždycky a bez výjimky je nese s námi.

28. neděle v mezidobí 2012 B

1. ČTENÍ Mdr 7, 7-11
Čtení z knihy Moudrosti.
   Modlil jsem se, a byl mi dán rozum, prosil jsem, a ducha moudrosti v úděl jsem přijal. Jí jsem dal přednost před žezly a trůny a bohatství ve srovnání s ní jsem pokládal za nic.
   Nesrovnával jsem s ní neocenitelný drahý kámen, protože všechno zlato je vzhledem k ní jen troška písku a za bláto lze počítat vedle ní stříbro. Miloval jsem ji nad zdraví a krásu, chtěl jsem ji mít raději než denní světlo, poněvadž nehasne její záře.
   Spolu s ní se mi dostalo všeho dobra a skrze ni nespočetného bohatství.


Žl 90 (89), 12-13. 14-15. 16-17 Odp.: 14
Odp.: Nasyť nás, Pane, svou slitovností, abychom se radovali.

Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? Slituj se nad svými služebníky!
Odp.
Nasyť nás brzy svou slitovností, ať jásáme a radujeme se po celý život! Potěš nás za dny, kdy jsi nás soužil, za léta, kdy jsme zakoušeli zlé.
Odp.
Nechť se ukáže tvým služebníkům tvoje dílo, tvá sláva jejich synům. Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, dej zdar práci našich rukou, dej zdar práci našich rukou!
Odp.



2. ČTENÍ Žid 4, 12-13
Čtení z listu Židům.
   Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před ním mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat.


EVANGELIUM Mk 10, 17-30

Slova svatého evangelia podle Marka.
   Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?"
   Ježíš mu odpověděl: "Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Znáš přikázání: 'Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!' "
   On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí."
   Ježíš na něho pohleděl s láskou a řekl mu: "Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě! " On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku.
   Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!" Učedníci užasli nad jeho slovy. Ježíš jim však znovu řekl: "Děti, jak je těžké vejít do Božího království! Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království."
   Oni užasli ještě víc a říkali si mezi sebou: "Kdo tedy může být spasen?" Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno."
   Tu mu řekl Petr: "My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou." Ježíš odpověděl: “Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný."

  

Milí bratři a  sestry,

Ve druhém čtení dnes slyšíme o Božím slově, jež vynáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími.Před jeho očima je vše nahé a odkryté, a jemu se budeme zodpovídat. Nechce to říci nic jiného, než že Bůh vidí do srdce, zná naše touhy, radosti i bolesti, nejskrytější přání, dokonce i to, o čem my sami ani nevíme, protože je to zasuto kdesi v podvědomí.

U některých -  a možná o mnoha - věcí, které si nosíme v sobě, bychom velmi neradi, aby se o nich někdo dozvěděl. Za některé se hluboce stydíme, u jiných se bojíme, že by odhalení jejich tajemství vedlo ke zneužití ze strany druhých lidí. Něco nechceme říci z obavy, aby to nenarušilo křehké pouto vztahu.  A tak by se dalo pokračovat. Týká se to zejména temných zákoutí naší duše - něčeho, co bychom nechtěli, aby existovalo, často se snažíme toho zbavit třeba celá léta, a stále to v nás přežívá. Je sice možné tvářit se, že něco takového vlastně není problém, popřít to a vytěsnit, jenže dříve nebo později to vyplyne znovu na povrch.

A dnešní Boží slovo nám říká, že Bůh tohle všechno vidí, že je to před ním jako na dlani, že naše duše je pro něj jako otevřená kniha. Nelze se před Ním skrýt a být jen sám se sebou, i kdyby člověk někdy velmi chtěl. Velmi pravděpodobně je toto nepřiznaný motiv popírání Boha o mnoha lidí - pocit, že kdyby existoval, člověk by nesnesl vědomí, že je neustále pod jeho pohledem.

Jenže skutečnost toho, že Bůh vidí do našeho srdce, že o nás ví všechno, není hrozívá. Bůh není jako člověk. Boží pohled přesně ilustruje ona věta z evangelia: Ježíš na mladíka pohlédl s láskou. Viděl, že není dokonalý, že vnitřně lpí na svém majetku, ale jeho pohled byl pohledem lásky. A i Boží pohled do srdce každého z nás je pohledem lásky, i když nám dává zahlédnout nepříjemnou pravdu o nás samotných. Pohled jen samotné pravdy by pro nás byl nesnesitelný, ale pohled pravdy spojené s láskou takový není.

A nakonec - kdo z nás by dokázal být jen sám a sám se sebou a se svými temnými kouty duše, s tím vším, co ho tíží a trápí a s čím se těžko někomu svěřuje, a i když je to možné, lidská pomoc má stejně své meze? Kdyby nebylo Ježíšova pohledu lásky, za kým bychom s tím vším šli?  Je v naší moci nechat si tyto věci postupně uzdravovat tak, že na sebe Boží pohled lásky necháme působit, že mu vystavíme všechno temné v nás, jako Slunci. 

27. neděle v mezidobí B 2015

1. ČTENÍ Gn 2, 18-24
A budou jeden člověk.

Čtení z první knihy Mojžíšovy.
Hospodin Bůh řekl:
   "Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil."
   Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl ( je ) k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval. A člověk dal jméno všem krotkým zvířatům, nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil.
   Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel masem. Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku.
   Ten zvolal: "To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata."
   Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk.


Žl 128 (127), 1-2. 3. 4-5. 6. Odp.: srv. 5
Odp.: Ať nám Hospodin žehná po všechny dny našeho života.

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře.
Odp.
Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu.
Odp.
Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
Odp.
Abys viděl syny svých synů: Pokoj v Izraeli!
Odp.



2. ČTENÍ Žid 2, 9-11
Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ.

Čtení z listu Židům.
Bratři!
   Vidíme, že Ježíš, který byl nakrátko ponížen pod anděly, je korunován slávou a ctí, protože vytrpěl smrt; bylo třeba, aby on - z milosti Boží - za všechny lidi podstoupil smrt.
   Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry.


EVANGELIUM Mk 10, 2-16
Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!

Slova svatého evangelia podle Marka.
   Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých.
   Odpověděl jim: "Co vám přikázal Mojžíš?" Řekli: "Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se."
   Ježíš jim řekl: "Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz. Na počátku při stvoření však ( Bůh ) 'učinil ( lidi ) jako muže a ženu. Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk'. Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!"
   V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: "Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství."
   ( Matky ) přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde." Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim.


-------

Milí bratři a sestry,

Vyprávění o stvoření člověka v 1. knize Mojžíšově je mýtické - pravda je zde vyjádřena příběhem, je tedy na jiné rovině, než pravda současného přírodovědného poznání. Existuje jiný starověký mýtus, který s oním v knize Genesis vykazuje pozoruhodnou podobnost, ale i pozoruhodný rozdíl. Jde o mýtus o androgynech z Platónova spisu Symposion. Při hostině vypráví básník Aristofanés o tom, že před lidmi existovalo pokolení androgynů, kteří se skládali ze spojeného mužského a ženského těla. Nejvyšší bůh Zeus však dostal strach z toho, že byli příliš silní, a raději je rozdělil na dvě poloviny-muže a ženu. Ti se od té doby stále hledají, aby našli svou původní sílu. Láska je pak podle Platóna tím, co lidskou přirozenost uzdravuje, co přivádí člověka k původnímu stavu tím, že ze dvou opět učiní jedno. Ozvěna tohoto mýtu stále přetrvává v lidovém označení manželky: moje drahá polovička.

Obraz člověka, který touží po protějšku, jemuž ‚není dobře samotnému‘, který není samotný celý, nacházíme velmi podobně v obou mytických vyprávěních. Co je však naprosto odlišné, je Boží obraz. Aristofanův Zeus má rysy spíš ďábelské než božské - v původním smyslu slova diabolos- jako ten, který rozděluje, protože nepřeje štěstí, chová se, jako by člověk byl jeho konkurent. Je to typický falešný obraz božstva, žárlivého na svou moc a ponižujícího lidskou důstojnost. Stejný falešný Boží obraz maluje had o kousek dále v knize Genesis Adamovi a Evě, když je nabádá, aby si utrhli zakázané ovoce. Nikoli, nepropadnete smrti.  ⁵ Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé. Jinak řečeno: vezměte si to, co vám Bůh odpírá, protože nechce, abyste byli jako on.

Hospodin z knihy Genesis je ale pravý opak. On, který konstatuje, že všechno, co stvořil, je dobré, nakonec říká Není dobré, aby člověk byl sám. Chce pro člověka štěstí a dobro, a proto jej tvoří jako muže a ženu-chce pro něj společenství lásky, jinak nemůže být šťastný, jinak mu bude něco základního chybět. Dotýkáme se zde již tajemství člověka jako Božího obrazu, jako obrazu Nejsvětější Trojice, Boha, jehož podstatou je společenství osob.   

Je velmi důležité mít tyto skutečnosti na paměti, chceme-li dobře porozumět dnešnímu evangeliu. I zde je ve hře Boží obraz. Farizeové se Ježíše ptají, smí-li se člověk se ženou rozvést, a pak konstatují, že Mojžíš cosi dovolil. Pohybují se v kategoriích povoleného a zakázaného, jako by chtěli najít skulinu v neúprosném a tvrdém Zákonu, aby život podle Zákona přece jen nebyl tak složitý. A je-li Zákon neúprosný a tvrdý, je takový logicky i Bůh, který jej ukládá.

Ježíš naopak odkazuje na počátek, na knihu Genesis, kterou farizeové velmi dobře znali a těžko jim mohly uniknout souvislosti. Nejde v první řadě o přísnost zákona o nerozlučitelnosti manželství, ale o to, že dobrý Bůh tvoří člověka pro společenství lásky, protože není dobré, aby člověk byl sám. Dobrý Bůh chce dobro pro člověka.

A nakonec, milí bratři a sestry, to musíme i sami uznat, prostým pohledem na současný stav věcí: Naše civilizace trvalým vztahům lásky příliš nepřeje. Mnoho lidí na ně úplně rezignovalo, stali jsme tváří v tvář tolika ztroskotaným vztahům velmi skeptičtí. Občas se dokonce v médiích objeví zprávy, že údajně vědci zjistili, že člověk je přirozeně polygamní, a že tedy trvalý vztah na celý život nemá cenu. Jenže asi nikdy předtím, alespoň v okruhu euroamerické civilizace, nebylo tolik lidí osamělých a smutných. Možná nikdy nebylo tolik lidí, kteří prošli mnoha vztahy, ale opravdovou věrnou lásku nezažili. Nezažili přijetí druhého tak, jako by byl součástí jeho samého, protože to vždy předpokládá jistou oběť a sebezřeknutí, a my jsme toho čím dál méně schopni. Cena je však vysoká - je jí bytostná osamělost.  Kéž máme vždy na mysli - i v různých vztahových krizích - ona slova z prvního čtení - Není dobře, aby člověk byl sám.