sobota 30. května 2015

Slavnost Nejsvětější Trojice B 2015


1. ČTENÍ Dt 4, 32-34. 39-40 Je to Hospodin, Bůh nahoře na nebi jako dole na zemi; není jiného boha.

Čtení z páté knihy Mojžíšovy.
Mojžíš řekl lidu:
   "Ptej se dávných dob, které tě předcházely ode dne, kdy Bůh stvořil člověka na zemi: ( ptej se ) od jednoho konce nebes k druhému, stalo se někdy něco tak velkého nebo bylo něco podobného slyšet, aby nějaký národ slyšel hlas Boha, mluvícího z ohně, jako jsi slyšel ty, a zůstal naživu? Nebo zkusil nějaký bůh přijít a vyvolit si národ uprostřed jiného národa zkouškami, znameními, divy, bitvami, mocnou rukou, napřaženým ramenem, úžasnými děsnými činy, jak pro vás to všechno učinil Hospodin, váš Bůh, před vašimi zraky v Egyptě?    Uznej to dnes a uvaž v srdci: je to Hospodin, Bůh nahoře na nebi jako dole na zemi; není jiného boha. Zachovávej jeho nařízení a jeho příkazy, které ti dnes přikazuji, abys byl šťastný ty a tvoji synové po tobě, abys dlouho žil na zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává navždy."


Žl 33 (32), 4-5. 6+9. 18-19. 20+22 Odp.: 12b Odp.: Blaze lidu, který si Hospodin vyvolil za svůj majetek.

Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, země je plná Hospodinovy milosti.
Odp.
Jeho slovem vznikla nebesa, dechem jeho úst všechen jejich zástup. On totiž řekl - a stalo se, on poručil - a vše povstalo.
Odp.
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.
Odp.
Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe.
Odp.


2. ČTENÍ Řím 8, 14-17.
Dostali jste ducha těch, kdo byli přijatí za vlastní, a proto můžeme volat: Abba, Otče!

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři!
   Všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: "Abba, Otče!" Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch ( svatý ), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy.


EVANGELIUM Mt 28, 16-20 Křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Slova svatého evangelia podle Matouše.
   Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti.
   Ježíš k nim přistoupil a promluvil: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.
   Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa."


Milí bratři a sestry,
Slavíme dnes slavnost Nejsvětější Trojice, a připomínáme si tajemství toho, jaký je Bůh sám v sobě, tajemství jediného Boha ve třech osobách. Církev k němu dospěla takříkajíc na cestě, během prvních křesťanských staletí, modlitbou, praxí a reflexí biblického zjevení, a na koncilech v Niceji a Konstantinopoli bylo zakotveno v Credu – vyznání víry. Je to tajemství těžko uchopitelné pouhým rozumem – můžeme si vzpomenout na obraz sv. Augustina na břehu moře, který máme u jednoho našeho bočního oltáře. Malý chlapec, který na břehu přeléval vodu z moře do jamky mušlí, prý řekl Augustinovi, že se svým přeléváním bude dřív hotov než Augustin s pochopením tajemství Trojice.
Jestliže se však vrátíme od dogmatu k dnešním liturgickým textům, uvidíme, že jejich hlavní téma není to, jaký je Bůh sám v sobě, ale to, jak se v Písmu svatém zjevuje jeho vztah ke světu a člověku. Nebo ještě lépe řečeno, je v textech Písma zjeveno oboje dohromady, nerozdílně spojeno –pohyb lásky uvnitř Nejsvětější Trojice je zároveň pohybem lásky Boha vůči svému stvoření, dialog lásky mezi Otcem a Synem je zároveň dialogem Boha a člověka. Bůh se zcela zjevuje člověku takový, jaký je, nakolik člověk může pochopit. Bůh je v tomto smyslu zcela otevřený vůči svému stvoření.
Tato konstatování možná znějí banálně, ale je důležité si tuto Boží úplnou otevřenost vůči člověku stále znovu uvědomovat, neboť podstatným důsledkem prvotní viny je lidská sebeuzavřenost, neschopnost se druhému zcela otevřít. Bojíme se úplně otevřít, protože víme, že bychom byli zranitelní a že by toto úplné otevření mohlo být použito proti nám. Máme jeden z druhého strach, a proto si nasazujeme masky. Přitom toužíme po tom, abychom mohli žít v otevřenosti vůči druhým: krásně o tom hovoří slavná píseň od Phila Collinse jménem True Colors: vidím Tvoje skutečné barvy, jak prosvítají, a proto Tě mám rád; neboj se je ukázat.
Obraz z třetí kapitoly knihy Genesis je velmi výmluvný: Zlý v podobě hada namluví prvním lidem, že Hospodin před nimi skrývá nějaké tajemství, něco, na co je žárlivý a co jim nechce dát, protože by byli jako On.  Toto zaseté podezření vede k utržení ovoce ze stromu poznání, to se však projeví  ještě větším strachem a podezíráním jednoho vůči druhému – oba si uvědomí, že jsou nazí, nechránění před tím druhým, a opásají se fíkovými listy. Vede to také ke strachu a podezírání vůči Hospodinu. Důsledkem hříchu je falešný Boží obraz – obraz Velkého bratra, nepředvídatelného a neprůhledného, který nás sleduje a zachází s námi jako s loutkami, obraz, který nevyhnutelně vede ke vzpouře ve jménu lidské svobody a důstojnosti.

Radostná zvěst evangelia tento falešný obraz Boha a člověka uvádí na pravou míru: Rozjímáme–li o vtělení a velikonočních událostech, chápeme, že Bůh se stal člověkem, aby se nám zcela otevřel a zcela sdělil. A On se nám otevřel a sdělil i přesto, že byl skutečně zraněn, že byl vydán lidem do rukou. Ježíšovo otevřené srdce na kříži je vtělením a zviditelněním této pravdy-Boží vnitřní život, láska Nejsvětější Trojice, se otevírá světu –Bůh se nám zcela zjevuje a zcela daruje, bez výhrad a bez ničeho, co by si nechával pro sebe. Buďme mu za to vděční. 

sobota 23. května 2015

Slavnost Seslání Ducha Svatého B 2015 - ve dne


1. ČTENÍ Sk 2, 1-11
Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit.

Čtení ze Skutků apoštolů.
    Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil j eden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.
    V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali:
    "Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Partové, Médové, Elamitě, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."


Žl 104 (103), 1ab+24ac. 29bc-30. 31+34 Odp.: srv. 30

Odp.
.: Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země! nebo: Aleluja. Veleb, duše má, Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Země je plná tvého tvorstva.
Odp.
Hynou, když vezmeš jim život, a vracejí se do svého prachu. Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země.
Odp.
Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, ať se Hospodin těší ze svého díla! Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v Hospodinu.
Odp.

2. ČTENÍ Gal 5, 16-25
Ovoce Ducha.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.
Bratři!
   Žijte duchovně a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Jsou to věci, které si navzájem odporují, takže neděláte, co byste chtěli. Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem.
   K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo. Je to: smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, (vraždy,) opilství, hýření a jiné takové věci. Řekl jsem vám to už dříve a říkám to ještě jednou: lidé, kteří takovéto věci dělají, nebudou mít podíl v Božím království.
   Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Proti takovým věcem se nestaví žádný zákon. Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi.
   Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!


EVANGELIUM Jan 15, 26-27; 16, 12-15
Duch pravdy uvede vás do celé pravdy.

Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš řekl svým učedníkům:
   "Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Vy také vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku.
   Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí."

Milí bratři a sestry,
Protiklad ducha a těla, tak jak jej popisuje sv. Pavel v listě Galatským, by mohl snadno vést k mylnému pojetí těla jako vězení duše, tak jak je viděla platónská filozofická tradice. To, o čem chce apoštol mluvit, je nám možná pochopitelnější pomocí dvojice pojmů starý a nový člověk. V listě Koloským se vyskytuje seznam ctností, velmi podobný ovoci Ducha z dnešního druhého čtení, který je charakteristikou nového člověka: Svlecte se sebe starého člověka i s jeho skutky  a oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele.   Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost.  Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.   Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti.  A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni.
Hlavním rysem tohoto nového lidství je láska: v listě Koloským je označena jako svorník dokonalosti, mezi ovocem Ducha z listu Galatským je jmenována na prvním místě.
Všichni velmi dobře víme, že i když jsme ve spojení s Kristem skrze křest a Eucharistii, a i když už jsme přijali dar Ducha svatého, starý člověk v nás zcela nezemřel, a nový se v nás rodí dlouze a v bolestech. Jistý německý biskup to vyjádřil lapidárně tak, že jsme v křestní vodě starého člověka tak úplně neutopili, protože umí dobře plavat. V této situaci je možná dobré se zamyslet nad tím, jestli alespoň po ovoci Ducha svatého v našem životě toužíme, a jestli na druhou stranu uznáváme, že skutky starého člověka v nás nakonec nevedou k životu, ale k smrti – že tedy nejsou něco dobrého a příjemného, co bychom ale jako křesťané vlastně neměli dělat.
Pokud se na ony dva výčty skutků těla a ovoce Ducha v listě Galatským podíváme znovu, můžeme tam jistě najít něco, co opravdu spontánně odmítáme jako zlo a naopak něco, po čem spontánně toužíme. Málo lidí by asi vnímalo nepřátelství jako něco pozitivního; a snad všichni toužíme po lásce, radosti a pokoji. Můžeme si ale všimnout, že u některých jiných položek tohoto seznamu jsme možná již udělali vnitřní kompromis a že již po nich vlastně ani netoužíme, protože je považujeme za jaksi nevhodné a nepoužitelné pro život v dnešní době: jakpak bychom v dnešním světě uspěli bez trochy ctižádosti? A kdybychom byli jen tiší a vlídní, nestali bychom se pro druhé, promiňte mi ten výraz, užitečnými idioty?

V této chvíli se můžeme vrátit k dnešnímu evangeliu a k Ježíšovu výroku, že ‚Duch svatý nás uvede do celé pravdy‘, nebo jak Ježíš říká u sv. Jana jinde, Duch svatý nás naučí všemu. Budeme-li tato slova Písma mít na paměti, společně s vědomím, že základem a mírou všech ostatních darů Ducha je láska, můžeme také věřit, že Duch svatý nám dá světlo poznání a sílu správně jednat v každé konkrétní situaci života, že nový člověk v nás může vítězit i tehdy, jestliže žijeme v podmínkách, kde by snad bylo snazší zůstat oním starým. 
Slavnost Seslání Ducha Svatého B 2015 - vigilie


1. ČTENÍ Ez 37, 1-14
1 Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí,  2 a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché.  3 I otázal se mne: "Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?" Odpověděl jsem: "Panovníku Hospodine, ty to víš."  4 Tu mi řekl: "Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: "Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo!  5 Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete.  6 Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin."  7 Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé.  8 Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl.  9 Tu mi řekl: "Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, a ožijí!"  10 Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko.  11 Potom mi řekl: "Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský. Hle, říkají: »Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni.«  12 Proto prorokuj a řekni jim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země.  13 I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide.  14 Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já Hospodin jsem to vyhlásil i vykonal, je výrok Hospodinův."
Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit.


Milí bratři a sestry,
Velice suché kosti v Ezechielově vidění jsou symbolem bývalého života; něčeho, co sice kdysi bylo živé, ale už dávno není. Situace se jeví jako beznadějná; Hospodin se proroka ptá ‚Synu člověka, mohou tyto kosti ožít?‘ – tedy asi něco ve smyslu ‚Člověče, myslíš, že je zde ještě možný návrat života?‘ A Ezechiel odpovídá ‚Pane, to víš Ty‘, jinak řečeno, ‚jestli je možná nějaká naděje, tak jen u Tebe, Pane, protože veškerá lidská zkušenost hovoří jasně: ty kosti ožít nemohou, zánik je nevratný.
V následující scéně skutečně dochází k obnově života, skrze Slovo a dech života, rúach, stejně jako na počátku, kdy se Boží dech vznáší nad vodami a Bůh tvoří slovem nebesa i zemi. Jako Bůh tvoří Slovem a Duchem z ničeho, tak také oživuje to, co se zdá nenávratně mrtvé.
Ezechielovo vodění údolí suchých kostí je příběhem naděje, kterou si v dnešní době tolik potřebujeme připomínat. Skutečností, před kterými stojíme jako Ezechiel v údolí suchých kostí, je mnoho, v církvi, ve světě i v životě každého z nás. Také nám často tane na mysli totéž, co prorokovi: Mohou tyto kosti ožít? Je možné tohle ještě vzkřísit? Vrátí se do tohoto místa ještě život? U něčeho můžeme snad říci s klidem, že nikoli, že to vlastně smí zůstat mrtvé a pravděpodobně i zůstane, protože oživení už by nemělo žádný smysl - byť se někteří snaží to lidskými silami vzkřísit, seč mohou. Ale jsou věci, nad kterými je tato otázka velmi vážná, neboť z hloubi srdce toužíme, aby mrtvé nebyly, a při pohledu na ně jsme smutní, protože máme pocit, že zde smrt vítězí nad životem a absurdita nad smyslem.
Ezechielovo svědectví nám ale říká, že poslední slovo má Bůh, který miluje života a nepřeje si smrt, a svým Duchem věci povolává zpět k bytí. 


sobota 16. května 2015

7. neděle velikonoční B 2015

1. ČTENÍ Sk 1, 15-17. 20-26
Je nutné, aby se jeden z nich stal spolu s námi svědkem jeho zmrtvýchvstání.

Čtení ze Skutků apoštolů.
   Petr se postavil před bratry - bylo tam shromážděno na sto dvacet lidí - a řekl:
   "Bratři, muselo se splnit to, co v Písmě předpověděl Duch svatý skrze Davida o Jidášovi, který se stal vůdcem těch, kdo zatkli Ježíše: Počítal se k nám a měl účast na této naší službě. Stojí totiž v knize Žalmů: 'Ať jeho dům zpustne, nikdo ať v něm nebydlí' a 'jeho úřad ať dostane jiný'. Je tedy nutné, aby některý z těch mužů, kteří s námi chodili po celou tu dobu, kdy Pán Ježíš mezi námi žil, od Janova křtu až do dne, kdy byl od nás vzat, aby se jeden z nich stal spolu s námi svědkem jeho zmrtvýchvstání."
   Vybrali tedy dva: Josefa, kterému se říkalo Barsabáš, příjmení měl Justus - a Matěje. A takto se modlili: "Pane, ty znáš srdce všech. Ukaž, kterého z těch dvou jsi vyvolil, aby přejal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš zrádně opustil, aby odešel na místo, kam patřil." Losovali tedy, a los padl na Matěje. Byl proto přibrán k jedenácti apoštolům.

Žl 103 (102), 1-2. 11-12. 19-20ab Odp.: 19a
Odp.: Hospodin si zřídil na nebi trůn. nebo: Aleluja.

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti.
Hospodin si zřídil na nebi trůn a všechno řídí jeho vláda. Velebte Hospodina, všichni jeho andělé, mocní silou, dbalí jeho rozkazů.

2. ČTENÍ 1 Jan 4, 11-16
Kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.
   Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha.
    My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa. Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. My jsme poznali lásku, jakou má Bůh k nám, a uvěřili jsme v ni. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.

EVANGELIUM Jan 17, 11b-19
Aby byli jedno jako my.

Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se:
   "Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je, a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo.
   Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je ochránil od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa.
    Posvěť je pravdou; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě."


Milí bratři a sestry,

V Ježíšově modlitbě za učedníky se setkáváme s oblíbeným janovským tématem světa, který pojal vůči učedníkům nenávist, protože oni ze světa nejsou. Zároveň však jsou do světa posláni. V tomto Janově pojetí neznamená slovo svět protiklad něčeho posvátného, ale spíš opak Božího království: prostor, kde není přijímáno evangelium a kde základním zákonem a způsobem existence není láska, ale něco jiného, místo jehož vládcem je, řečeno Ježíšovými slovy, ‚vládce tohoto světa‘, ten Zlý.

Toto téma nám může připomenout jedno z velkých napětí našeho křesťanského života. Máme, jako křesťané, určité pochopení světa a určitý žebříček hodnot, a zároveň vidíme, jak jsme v tomto všem na hony vzdáleni tomu, co žije většina, a jak se tato propast zvětšuje. Často, zvlášť v určitém prostředí, si můžeme připadat, že jsme zabloudili do úplně cizího vesmíru.

Ruku v ruce s tím stále roste dvojí typ pokušení, jak se tohoto napětí snadno a rychle zbavit:  buď se většině přizpůsobit, což vede k rozpuštění a vyprázdnění naší křesťanské identity, ke ztrátě slanosti soli země. Nebo naopak snaha si co nejméně se světem začínat, abychom se neznečistili - a tak můžeme skončit v uzavřené a sektářské mentalitě, snaze vytvořit si vlastní, umělé Boží království vyvolených ještě před druhým Ježíšovým příchodem, a nechat svět světem, ať se ve své nepravosti utopí. Zdá se, že se toto napětí výrazně projevuje i v polarizaci názorů uvnitř církve.

Jistě se v tuto chvíli nabízí velmi zbožně se tvářící myšlenka, že je prostě nutné toto napětí vydržet-Ježíš přece říká, že sice nejsme ze světa, ale máme v něm zůstat. Něco pravdy na ní jistě je, ale nehrozí nám pak ztráta vnitřní jednoty? Nepůsobí na nás prostředí, v němž žijeme, už tak silně, že ve snaze toto napětí vydržet se z nás stanou schizofrenici, lidé s rozdvojenou myslí ?

Cestou k řešení zde může být cesta od vnějšku k vnitřku, od velkého vesmíru k malému, jímž je naše vlastní srdce, naše nitro. Můžeme pak s překvapením zjistit, že hranice mezi Božím královstvím a světem vede zejména a především tudy. Boží království lásky není z tohoto světa, a my z něho také nejsme, ale jen do té míry, do jaké jsme spojeni s Kristem. Ale - upřímně -nakolik v nás mentalita tohoto světa zůstává? Nakolik jsme ještě v nejhlubším nitru ovlivněni egoismem, nenávistí, závistí, skepsí, strachem, touze po majetku a vůbec vším, co janovský pojem svět charakterizuje?


Dotýkáme se v tuto chvíli smyslu Ježíšových slov Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je ochránil od zlého. Je-li v nás Boží království opravdu přítomné, patříme-li Kristu celým srdcem, zlo přicházející zvnějšku nás nakonec nemůže ohrozit. Prostředí a lidem kolem nás nemůžeme evangelium vnutit násilím, ale je v našich silách mu dávat čím dál větší prostor v nás samých. Kéž Duch svatý, kterého v těchto dnech čekáme, promění takto naše srdce, ochrání nás od zlého a dá nám plnost radosti, abychom nejen zůstávali ve světě, ale dokázali jej zevnitř měnit v Boží království. 

sobota 9. května 2015

6. neděle  velikonoční B 2015


1. ČTENÍ Sk 10, 25-26. 34-35. 44-48
I na pohany byl vylit dar Ducha svatého.

Čtení ze Skutků apoštolů.
   Když Petr přišel do Césareje, Kornélius mu šel vstříc a padl mu v hluboké úctě k nohám. Ale Petr ho zvedl se slovy: "Vstaň! Vždyť i já jsem jen člověk." Tu se Petr ujal slova a promluvil: "Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné."
   Když ještě Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kdo tu řeč poslouchali. A žasli věřící obrácení ze židovství, kteří přišli s Petrem, že i na pohany byl vylit dar Ducha svatého. Slyšeli totiž, jak mluví (cizími) jazyky a velebí Boha.
   Tehdy Petr řekl: "Může někdo odpírat křestní vodu těm, kteří jako my přijali Ducha svatého?" Pak rozkázal, aby je pokřtili ve jménu Ježíše Krista. Potom ho prosili, aby ( u nich ) zůstal ještě několik dní.


Žl 98 (97), 1. 2-3ab. 3cd-4 Odp.: srv. 2
Odp.: Hospodin zjevil svou spásu před zraky pohanů. nebo: Aleluja.

Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. Vítězství je dílem jeho pra-vice, jeho svatého ramene.
Odp.
Hospodin uvedl ve známost svou spásu, před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost Izraelovu domu.
Odp.
Všechny končiny země uzřely spásu našeho Boha. Jásejte Hospodinu, všechny země, radujte se, plesejte a hrejte!
Odp.


2. ČTENÍ 1 Jan 4, 7-10
Bůh je láska.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.
   Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.


EVANGELIUM Jan 15, 9-17
Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí život.

Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš řekl svým učedníkům:
   "Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.
   To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila.
   To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.
   Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce.
   Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém.
   To vám přikazuji: Milujte se navzájem."



Milí bratři a sestry,
Dnešní liturgické texty jsou jádrem biblické radostné zvěsti. Vždycky když je slyšíme, naše srdce je ochotně a radostně přijímá. Můžeme skrze ně pochopit, že skutečnosti naší víry a křesťanského života jsou vlastně jednoduché, že se dají převést na společného jmenovatele, jímž je láska. Zjednodušuje se i samotná otázka po Bohu. Chápeme, že nemusíme sáhodlouze ztrácet čas debatami o tom, jak dokázat, že Bůh je – protože, podle toho, co říká 1. list Janův, ten, kdo opravdu miluje, poznává zcela vnitřně a celou svou bytostí, nejen rozumem, že Bůh existuje – a kdo nemiluje, Boha nepoznává, a sebevybroušenější apologetika ho stejně nepřesvědčí.
Když ale budeme dnešnímu evangeliu naslouchat pozorně, uvědomíme si, že spolu s radostí z toho, že jsme nekonečně milování, obsahují Ježíšova slova i nárok, ze kterého je nám úzko. Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás, říká Ježíš, a pak upřesňuje – nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. Bůh se v Písmu zjevuje jako láska, která se celá daruje, která ztrácí sama sebe, aby dávala bytí druhému. Symbolem této lásky je srdce, a tento symbol dobře chápeme a s láskou jej automaticky a bez problémů spojujeme. Jenže jejím druhým a stejně silným symbolem je kříž, a kříže se obáváme; chceme být seberealizovaní a mít vysokou kvalitu života, bojíme se sami sebe ztratit, bojíme se darovat se do krajnosti pro druhé. Jenže právě toto totální sebedarování má Pán na mysli, když říká  Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.
Sami od sebe svůj egoismus a své sebeuzavření nedokážeme přemoci. Ježíšovu přikázání lásky můžeme dostát jen tehdy, jsme-li s Ním a dokážeme-li čerpat z toho, co nám daroval. Bez spojení s ním nedokážeme milovat jako on – neboť to bychom se pokoušeli lidskými prostředky dosáhnout božské skutečnosti. Jenže i když jsme s Ježíšem, když jsme obdrželi dar jeho Ducha a máme podíl na Eucharistii, zakoušíme, jak obtížně a pomalu dosahujeme v lásce pokroky; často u sebe vidíme spíš stagnaci nebo dokonce zhoršení. Ježíšův absolutní nárok lásky se zdá nedosažitelný a jsme pokoušeni spokojit se s kompromisem.

V takových chvílích je velmi důležité nepřehlížet jakýkoli alespoň maličký pokrok, který se nám v lásce podaří, jako potvrzení toho, že Kristova milost v nás přece jen nějak působí. A pak je také důležité se rozpomenout na to, co Ježíš říká v dnešním evangeliu dále: ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. Ježíš nikdy nevezme zpět svou lásku a své vyvolení nás, neužitečných služebníků. Jen v síle tohoto poznání lze nerezignovat a nepoddávat se pokušení, že Jeho přikázání lásky, která se zcela dává, není splnitelné. 

neděle 3. května 2015

5. neděle velikonoční B


1. ČTENÍ Sk 9, 26-31
Barnabáš jim vypravoval, jak Šavel viděl na cestě Pána.

Čtení ze Skutků apoštolů.
   Když přišel Šavel do Jeruzaléma, chtěl navázat styk s učedníky, ale všichni se ho báli. Nemohli uvěřit, že on je učedníkem.
   Ujal se ho však Barnabáš. Uvedl ho k apoštolům a vypravoval, jak Šavel viděl na cestě Pána, který s ním mluvil, a jak v Damašku neohroženě vystupoval ve jménu Ježíšově. Od té chvíle byl s nimi v Jeruzalémě stále ve styku a směle vystupoval ve jménu Páně. Také rozmlouval s židy mluvícími řecky a přel se s nimi. Ti mu však začali ukládat o život. Jakmile se to bratři dověděli, doprovodili ho dolů do Césareje a odtamtud ho vypravili do Tarsu.  V té době měla církev pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha svatého.

Žl 22 (21), 26b-27. 28+30ab. 31c-32 Odp.: 26a
Odp.: Budu tě chválit, Hospodine, ve velkém shromáždění. nebo: Aleluja.

Své sliby splním před těmi, kdo ctí Hospodina. Chudí se najedí do sytosti, kdo hledají Hospodina, budou ho chválit: "Navěky ať žije vaše srdce!"
Odp.
Rozpomenou se, k Hospodinu se obrátí všechny končiny země, před ním se skloní všechna lidská pokolení. Jen jemu se budou kořit všichni, kdo spí v zemi, před ním se skloní všichni, kdo sestupují v prach.
Odp.
I má duše bude pro něho žít, mé potomstvo bude mu sloužit. Bude vyprávět o Pánu příštímu pokolení, lidu, jenž se narodí, budou hlásat jeho spravedlnost: "To udělal Hospodin!"
Odp.

2. ČTENÍ 1 Jan 3, 18-24
To je to jeho přikázání: abychom věřili a milovali.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.
   Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy! Podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a to uklidní před ním naše svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí.
   Milovaní, jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha a dostaneme od něho všechno, zač prosíme, protože zachováváme jeho přikázání a konáme, co je mu milé.
   A to je to jeho přikázání: abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám nařídil. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal.


EVANGELIUM Jan 15, 1-8
Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce.

Slova svatého evangelia podle Jana.
Ježíš řekl svým učedníkům:
   "Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já ( zůstanu ) ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.
   Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně - a hoří. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci."

Milí bratři a sestry,

při čtení dnešních liturgických textů jsem si vzpomněl na jednu středověkou římskou mozaiku, jež se nachází v apsidě kostela svatého Klementa v Římě, místě posledního odpočinku svatého Cyrila. Je na ní Kristus na kříži, ze kterého ve spodní části vyrážejí zelené ratolesti. Ty jakoby obrůstají celý prostor apsidy a na jejích koncích se nacházejí všelijaké roztodivné květy a plody, na každém výhonku jiný, pokud pomineme souměrnost mozaiky podle svislé osy. Z kříže s Ježíšovým tělem prýští život, který se sice v každé ratolesti projevuje jinak, ale všude je stejně překypující a bohatý.

Tato mozaika je krásnou ilustrací dnešních čtení, zejména evangelia. Ježíš v něm nechce říci nic jiného, než že spojením s ním je nám darován nový život, život z Ducha svatého.  Jeho projevy jsou sice v každém jednotlivém křesťanu trochu jiné, ale přesto se vždy jedná o jeden a týž život, který nám Ježíš daroval svou smrtí a vzkříšením.

Ústřední výzvou evangelia jsou pak slova Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás. To ostatní, co Ježíš říká, je vlastně komentář k těmto slovům, včetně důrazného upozornění, že je možné se od Ježíše odloučit a tak o tento život vlastní vinou přijít.

2. čtení nám pak dává zcela konkrétní návod, jak poznat, nakolik jsme s vinným kmenem srostlí, nakolik zůstáváme v Ježíši. V něm zůstává ten, který zachovává přikázání víry v Ježíšovo jméno a přikázání vzájemné lásky. Víra a schopnost konat konkrétní skutky lásky je znamením kvality našeho spojení s Ježíšem, je to ono ovoce, o němž se hovoří v evangeliu.

Aniž bychom chtěli příliš zjednodušovat složité skutečnosti, je dobré toto měřítko z 1. listu Janova konfrontovat se skutečností, s tím, jak jsme na tom v tuto chvíli my, jaká je v tomto pohledu naše osobní situace, naše rodiny, farnost a další společenství. Projevuje se v nás Boží život opravdovou vírou a činnou láskou? Nakolik nás trápí pochybnosti, nakolik se uzavíráme do svého sobectví, jaká mezi námi panuje jednota a pokoj? Možná takhle zjistíme se znepokojením, že do nás životodárná míza z vinného kmene jen mírně kape a že jsme na nejlepší cestě k uschnutí. Pak je na místě na onu Ježíšovu výzvu Zůstaňte ve mně odpovědět toužebnou modlitbou, aby On zůstával s námi, aby nás nenechal odumřít, abychom byli schopni se znovu otevřít proudu jeho života.